Featured

First blog post

This is the post excerpt.

Advertisements

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.

post

NEBEZPEČNÉ HRÁTKY

NEBEZPEČNÉ HRÁTKY

Michelle Celmerová

PRVNÍ KAPITOLA

Potuluje se kolem vás váš bývalý a tváří se, že se chce udobřit? Myslí si, že se může sladkými řečmi opět vloudit do vašeho života? Neskočte mu na to! Opakujte se mnou: muži se nemění. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ivy Madisonová neměla násilnickou povahu, ale když se ze zadního sedadla limuzíny začaly soukat dlouhé, štíhlé nohy muže, o kterém slýchávala poslední tři měsíce jako o úžasném „překvápku” – a až nechutně se podobaly jejímu zazobanému bývalému manželovi – začala potichu plánovat vraždu své sestřenky Deidre.

Ne, to v žádném případě nemůže být on, přesvědčovala sama sebe.

Deidřin snoubenec Blake dostal za úkol vyzvednout tajemného chlapíka na letišti. Není divu, že to ohromné překvapení, na které ji Deidre lákala, ten tajemný muž, kterého si Ivy jistě zamiluje, neprozradila do posledního okamžiku. Dillon Marshall! Ani za milion roků by Deidre nevěřila, že by Ivy mohla odmítnout pozvání na její svatbu. Tím méně strávit

týden před obřadem ve vile v Mexiku s největším omylem svého života. Odmítla by?

Možná má být překvapením, že se Dillonovi pouze podobá. Ano, to bude určitě ono. Spolu se tomu zasmějí a pak si Ivy může začít užívat první skutečnou dovolenou od vydání své knihy.

Je to jistě jenom jedna z těch podivných, nepředvídatelných náhod.

Muž, který rozhodně nemohl být její bývalý manžel, si sundal sluneční brýle značky Ray-Bans a odhalil vyzývavé ocelově modré oči napůl zakryté těžkými víčky. Oči, které ji pokaždé rozechvěly pouhým pohledem, proměnily její kolena na bramborovou kaši a mozek na míchaná vajíčka.

Do pr-

Ivy zasáhl výbuch emocí, s rychlostí tropické bouře spálil jí mozkové spoje a svázal vnitřnosti do zamotaných uzlíků.

Otočila se zády k oknu a zpytavě se podívala na sestřenici. Čekala na vysvětlení. Na ujištění, že muž, který stojí dole na cestě, v žádném případě nemůže být ten, komu se tak podobá.

Deidre na ni provinile pohlédla a chabě zašeptala: „Překvápko.”

Oh, ne.

Ivyino srdce pokleslo, chvilku se kolébalo a pak spadlo až do kalhot.

Podlomila se jí kolena, jako by jí dávala na vědomí, že už déle nevydrží. A bageta, kterou snědla k snídani, se snažila dostat na kobereček s indiánskými motivy stejnou cestou, jakou vešla do žaludku. To nemůže být pravda. Měla hodně pádných důvodů, proč strávila posledních deset let co nejdál od Dillona.

Omráčeně se posadila na gauč. Zadívala se z okna a spatřila, jak oba muži vytahují z kufru limuzíny Dillonova zavazadla. Za chvíli přijdou dovnitř.

Deidre se posadila na druhou stranu gauče. Dost daleko, aby se případně stihla vyhnout letícím pěstím. „Já vím, že bys mě teď nejraději zabila, ale můžu ti to vysvětlit.”

Oh, ano, určitě by měla zemřít. Nejlíp pomalu a bolestivě. Ubodána africkými včelami nebo vysátá milionem pijavic. „Deidre, cos to provedla?”

„Mám pro to dobré důvody.”

Žádné důvody nemohou být dost dobré. A Ivy nezbývá, než udělat jednu jedinou věc. Musí si sbalit věci, otočit se ke všem zády a chytit nejbližší letadlo do Texasu.

V hlavě si utřídila, co všechno musí sbalit, a pokoušela se odhadnout, jak dlouho jí potrvá, než si věci nahází do tašky.

Ale co, kčertu, s těmi šaty. Doma jich má dost. Po-třebuje jenom laptop a kabelku. Mohla by je popadnout a být za dveřmi do dvou minut. Dillon by se to nedozvěděl. Ledaže by…

Oh, ne, to jí nemohla udělat. „Je to překvapení i pro něj?”

Deidre se kousla do spodního rtu, zarytě se dívala na ruce sevřené v klíně a Ivy ucítila, jak jí bageta nezadržitelně stoupá do krku.

„Deidre, drahá, řekni, že neví, že jsem tady.”

Z její tváře zmizela barva.

„Deidre?”

Paráda. Naprosto fantastické.

To znamenalo, že možnost útěku padá. Nemůže dopustit, aby si Dillon myslel, že utíká před ním. Nejhorší na tom je, že měl dost času, aby se připravil. Může udělat správná gesta a říct ty správné věty.

Ale co si to namlouvá? Dillon nikdy nebyl ten typ, který se potřeboval na něco připravit.

Ach jo, je v kaši až po uši, zoufala si.

Dveře se otevřely a Ivyino srdce se rozbušilo. Deidre vzrušeně vykvikla a uháněla ke dveřím, aby je přivítala. Ivy nechala v pokoji samotnou.

Zrádkyně.

Na tohle nebyla připravená. Kdyby nebyla přinucena, asi by se nikdy neodhodlala postavit se opět Dillonovi tváří v tvář. Vázalo se k němu příliš mnoho špatných vzpomínek. Příliš mnoho žalu.

Z vedlejšího pokoje slyšela nadšené pozdravy na uvítanou a nezaměnitelný baryton Dillonova hlubokého, sametového hlasu. V hrudi se jí zběsile rozbouchalo srdce.

Nemůže dovolit, aby ji viděl takhle vyplašenou.

Zvedla se z gauče. Nohy měla jako z rosolu, ale došla k oknu a zadívala se na zadní světla limuzíny mizející po cestě. Slyšela útržky rozhovoru o přenesení kufrů do ložnice, a pak kroky na schodech. Nahoru šlo více osob. Zavřela oči a zadržela v plících dech, až se jí začala kroutit hlava z nedostatku kyslíku. Modlila se, aby Deidre šla ukázat Dillonovi jeho pokoj. Tím by se o trošku oddálila nevyhnutelná konfrontace.

Potřebovala čas, aby se připravila. Deset nebo patnáct minut. Nebo týden.

Na několik dlouhých sekund dům ztichl. Pomalu vydechla a srdce se opět dostalo do normálního rytmu. Pak se nadechla čerstvého vzduchu.

Ucítila známý pocit a zalilo ji něco teplého, spletitého a nepředvídatelného. Proniklo to přes šaty, prosáklo kůží a Ivy věděla, že v místnosti stojí Dillon. Cílila jeho přítomnost a tlak pohledu upřeného na její záda, jako kdyby se v ní probudil nějaký neomylný šestý smysl.

Na pažích a ramenou jí naskákala husí kůže a jemné vlásky na zátylku se napřímily. A je to tady, pomyslela si.

Vydolovala ze sebe všechny zbytky odvahy, nasadila nezaujatý pohled, jak doufala, a otočila se, aby se setkala s minulostí. Doposud doufala, že už ho nikdy neuvidí. Muže, který byl nedávno vyhlášen za jednoho z nejžádoucnějších starých mládenců v zemi.

Stál pod obloukem dveří a opíral se o rám, paže založené před hrudí. Paže, které vypadaly svalnaté a zároveň štíhlé. Jeho hruď byla dost široká, aby udělala dojem, ale všechno na něm bylo přiměřené. Vzpomínky, jak ji tyto paže objímaly, jak měla tvář přitisknutou na tuto teplou, pevnou hruď a nadechovala se čisté, jemné vůně vody po holení, jí přiškrtily plíce.

Ve vybledlých džínech, bílém tričku a kovbojských botách vypadal petrolejový král s biliony na účtu, jako by právě ukončil vysokou. Ale z každého póru z něj sálala autorita a sebejistota. Arogance, která hlásala, že přesně ví, co chce a nebojí se to vzít. Z každého, kdo by se mu pokusil postavit do cesty, by se stal politováníhodný ubožák.

Začal si ji prohlížet od růžově nalakovaných nehtů na nohách a nenucené, beze spěchu pokračoval vzhůru po těle. Pomalu, bez studu a bez omluvy, jako by měl výsostné právo, aby ji v představě svlékal.

Přes boky, po plochém břichu…

Propletla si prsty za zády, aby neviděl, jak se jí třesou. Co se to s ní děje? Vždyť už nebyla ta naivní, ochraňovaná dívka, se kterou zametl zazobaný hejsek. Byla silná, sebevědomá profesionálka. Spolupodílela se na napsání Průvodce rozvodem moderní ženy. Stala se přece autorkou bestselleru v New York Times. S Dillonem Marshallem si musí poradit stůj co stůj.

Doufejme.

Nakonec se pohledem přisál k ňadrům a dopřál si hodně času, když je laskal očima. Cítila, jak se jí proti její vůli napřímily bradavky. Měla sto chutí překřížit si paže před hrudníkem, ale tohle zadostiučinění mu nechtěla dopřát.

Takové zkoumání a ponížení bylo součástí jeho hry.

Přimhouřila oči a zvedla bradu v gestu nezkoušej–to-na-mě-chlapečku. Když konečně zvedl oči k jejímu obličeji, zadíval se jí do očí a zvedl koutek úst ve známém, domýšlivém úsměvu.

Kdyby pohled mohl zabíjet, Dillon by už klepal na nebeskou bránu. Oči barvy whisky bývalé manželky ho probodly jako ostře nabroušená dýka.

Ten pohled si pamatoval. Stejně se na něj dívala před deseti lety v den, kdy od něj odešla.

Ačkoli události z toho rána byly v jeho paměti stále zamlžené, pamatoval si, jak opileckým krokem doklopýtal v sedm ráno domů po proflámované noci s kamarády. Jeho třetí proflámovaná noc za ten týden… a to byla teprve středa. Chtěl ji zlákat do postele, aby jí dokázal, jak moc toho lituje – vždyť to fungovalo i předtím – a ona mu na hlavu hodila prázdnou flašku od piva.

Ještě štěstí, že měla stejně špatnou mušku jako náladu.

Bylo to k neuvěření, ale teď vypadala báječně – vysoká, štíhlá a oblá v těch správných partiích. Byla obdařena tím typem krásy, který se muži pomalu dostává pod kůži, pak se tam zachytí drápkem a drží.

V dosavadním životě byla jeho největší bolestí.

Záměrně vložil do úsměvu co největší dávku šarmu. Snažil se ji rozzlobit a dopálit doběla, protože to byla hlavní motivace jeho výletu. Chtěl, aby trpěla. „To mě ani nepolíbíš?”

Mezi obočím se jí vytvořila malá vráska, která ji prozradila. Vždy brala všechno smrtelně vážně. Kdysi její důvěru a rozhodnost obdivoval. Žena, která ví, co chce a nebojí se to vzít. Věčná škoda, že se nikdy nenaučila bavit. Zkoušel ji naučit, jak se uvolnit a užívat si. A jakou odměnu si vysloužil?

Plnou náruč žalu.

Dostalo by se mu zaslouženého zadostiučinění, kdyby ji teď viděl zlomenou.

„Neskáčeš nadšením, že mě vidíš,” konstatoval.

Přimhouřila oči, jako by si myslela, že když se pořádně soustředí, vymaže jeho existenci ve vesmíru.

„Dobrá, ještě stále si myslíš, že jsem… jak jsi mě to nazvala ve své knížečce?” zamyšleně se poškrábal na bradě. „Něco v tom smyslu, že jsem egocentrický, zabedněný kus vola?”

Zvedla bradu ve známém neústupném gestu. „V mé knížečce jsem tvé jméno ani nezmínila, takže mě nemůžeš obviňovat, že jsem tím myslela tebe.”

Možná nepoužila jeho jméno, ale souvislosti byli nadevše jasné. Hlavně jemu. A jeho rodině a přátelům.

A milionům žen, které se hrnuly do knihkupectví, aby si koupily nového průvodce, kterému nešlo odolat.

Téměř všechny negativní příběhy a vtípky, které začlenila do textu, pocházely z jejich manželství. Zničila jeho postavení ve společnosti. Ženy z jeho společenské třídy s ním přestaly chodit na schůzky a ty ostatní, které by souhlasily, by to dělaly z neukojitelné zvědavosti nebo ze zištných důvodů. Takové by nepřál ani nejhoršímu nepříteli.

„Kromě toho to bylo sobecké a umíněné” dodala Ivy. „Nikdy jsem nepoužila výraz kus vola. I když na tebe by to docela sedělo.”

Projel si rukou po levé straně hrudi. „Miláčku, lámeš mi srdce.”

„Podívej, už si můžeš přestat hrát na hodného petrolejového hocha. Zřejmě stejně jako já neskáčeš blahem, že jsme spolu uvízli na celý týden v jednom domě.”

Bylo na ní, jestli se dozví pravdu. Jako obvykle, vycházela z mylného předpokladu. Nemohl mít větší štěstí.

„Kvůli Deidre a Blakeovi udělám, co bude v mých silách,” pokračovala nezaujatým tónem. „Očekávám, že se budeš také snažit.”

Mohl se vsadit, že to řekne. Myslí si, že navážou tam, kde skončili? U jejích rozkazů?

Zapomněla, že od nikoho rozkazy nepřijímá?

„Co navrhuješ?” zeptal se opět tónem hodného hocha, který ji tak rozčiloval.

„Měli bychom se dohodnout, že se budeme vyhýbat jeden druhému, jak jen to půjde. Nebudu ti křížit cestu a ty nebudeš křížit moji. Po týdnu se už nikdy nemusíme opět setkat.”

Část už se nikdy nemusíme opět setkat mu příjemně zazvonila v uších. Ale byla to jen malá část sladké budoucnosti. Hledal způsob, jak ji co nejvíc rozčílit. Toužil, aby se cítila tak hrozně, jak to jen lidská bytost může zakusit, a ona mu všechno ještě naservíruje na stříbrném podnosu.

Nejhorší, co mohl provést monstru jako je Ivy, je zbavit ji sebevlády.

Nepozorovaně se mu zkroutil koutek úst, ale zdržel se úsměvu. Předstíral, že její nabídku zvažuje a pak vážně přikývl. „To zní jako dobrý nápad.”

Zpříma se na něj podívala. „Takže souhlasíš?”

„Samozřejmě.” Skutečně to znělo jako dobrý nápad. Pro ni. To však ještě neznamená, že to bude dělat on.

Neměla ani tušení, jaké publicity se dostalo jeho rodině po vydání té její knihy. Možná to bude dětinské a nedospělé – Dillon by to nazval ještě hůř – ale měl pocit, že si zaslouží určité odškodnění. Nějakou dobrou, klasickou pomstu.

Pokud se od něj chce skutečně držet dál, celý další týden se jí bude držet jako klíště.

DRUHÁ KAPITOLA

Cítíte se bezmocně a na dně? Vzchopte se a vezměte svůj život do svých rukou! Ukažte mu, kdo je tady pánem!

– výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ivy seděla na půvabné terase obehnané tepaným železným zábradlím, která patřila k jejímu pokoji. Začetla se do románu, který načala už v letadle. Slunce ji příjemně laskalo po kůži a s vlasy staženými do ohonu si pohrával vlhký oceánský větřík s příchutí soli.

Bylo snad lepší místo na odpočívání? Co mohlo být příjemnější než odkopnout boty a natáhnout si nohy? Ale Ivy si to neužívala. Byla tak nervózní, že už asi po páté přečetla stejný odstavec a neměla ani tušení, co se v něm píše.

Vložila do knihy záložku a odložila ji. Protřela si spánky. Začínala ji bolet hlava. Měla to být dovolená. Zábava.

Slyšela, jak se otevřely dveře do pokoje a sestřenice zavolala: „Jsi tady?”

Ivy se podívala na hodinky. Deidre potřebovala půl hodiny, než se před ní zase odvážila ukázat.

„Jsem tady venku,” odpověděla. Uplynula zase chvilka a pak za sebou uslyšela Deidre. „Zlobíš se na mě?” Zlobit se?

Zlost byla jen slabým odrazem toho, co cítila. Cítila se zraněná, zrazená a ponížená. Myslela si, že jsou nejlepší přítelkyně. Byla pro ni sestrou, kterou nikdy neměla.

Kamarádka.

Jak jí to Deidre mohla provést? Proč jí neřekla celou pravdu?

Otočila se k sestřence. Deidre stála ve dveřích ložnice a nervózně si mačkala ruce. Vypadala jako reklama na vinu a výčitky svědomí.

Už několik týdnů z ní byla nervózní troska. Bála se, že Blake každou chvíli procitne a zjistí pravdu. V Deidřině rodině byli snad všichni obézní a měli špatnou pleť. Z Deidre by taky supermodelka nikdy nebyla. Určitě by dřív nebo později začal naslouchat své rodině a bratrům, kteří ho přesvědčovali, že s ohledem na majetek a postavení rodiny si mohl vybrat lépe.

V koutku úst měla šmouhu od čokolády. Ivy z jejího pokoje dnes ráno zkonfiskovala šest balení čokolády a napůl prázdnou krabici bonboniéry Ding Dongs. Neodvážila se spekulovat, kolik Deidre v posledním měsíci přibrala, ale určitě několik kilogramů. Bude vypadat ve značkových svatebních šatech za deset tisíc dolarů jako přecpaná jitrnice. A co hůř, na bradě jí začalo rašit akné. Což jí samozřejmě na náladě nepřidalo.

Už týdny z ní byla jenom neurotická kupka neštěstí. Ale to stejně neomlouvalo, co udělala.

Ivy se snažila udržet klidný a rozumný tón. „Jak jsi mi to mohla udělat?”

„Je mi to moc líto. Ale kdybych ti řekla pravdu, nepřijela bys. To jsem si byla jistá. A kdybys mi ty nešla za družičku, všechno by bylo zničené.”

Deidre patřila k ženám, které si plánovaly svatbu už od plenek. Nahromadila hromadu svatebních časopisů a katalogů, že by stačily pro pět nevěst.

Po několika mizerných startech konečně našla toho pravého. Ivy nabyla dojmu, že pro Deidre je tohle poslední šance. A pokud by nešlo všechno přesně podle plánu, byla by odsouzena strávit zbytek života sama, bez dětí a umřela by jako zapšklá stará panna.

„Říkala jsem ti, že nejlepší družba bude spolužák z univerzity. Vždyť víš, že Blake a Dillon spolu chodili do školy.”

Ivy věděla, že spolu sdíleli pokoj na koleji na Harvardu, než Dillona vyloučili. Ale netušila, že si byli tak blízcí. Jejich narychlo spíchnutá svatba ve Vegas nevyžadovala žádného družbu nebo družičku.

Nebo dort.

Dokonce ani svatební šaty.

Chtěli všem „ukázat”, když se jim do vztahu začali plést rodiče. Jenom tím ale dokázali, že láska není jenom slepá, ale přímo slabomyslná.

Popravdě řečeno, když se s Dillonem brali, skoro vůbec se neznali. Kromě postele, samozřejmě. Svůj omyl zjistila až po svatebním slibu.

Den poté.

„Vím, že tomu asi neuvěříš,” ozvala se Deidre, „ale Dillon se změnil.”

„Máš pravdu. Neuvěřím.” Muži jako Dillon se nikdy nezmění. Ne hluboko uvnitř, což jediné má cenu.

„Možná je načase, abys…” Deidre se odmlčela a opět se zakousla do spodního rtu.

„Je načase co?”

Pokrčila rameny. „Možná je načase… zapomenout na minulost.”

„Na co zapomenout?”

„Chci říct, možná je načase… odpustit mu.”

Odpustit mu?

Dělá si z ní legraci? Snad kvůli předsvatební hysterii nepřišla o rozum? Zapomněla, co všechno jí Dillon provedl?

Může žena zapomenout na minulost, když bylo její srdce rozšlapáno a rozdrceno na milion kousků? Měla zapomenout, že ztratila akademické stipendium, vyhodili ji z univerzity a měla úplně zničenou pověst?

Jak má odpustit někomu, kdo nemá žádné svědomí? Někomu, kdo jenom seděl a s úsměvem přihlížel, jak se jí hroutí svět? Muži, který slíbil, že ji bude milovat a ctít až do smrti?

„Dillon mi provedl neodpustitelné věci a ty to dobře víš.”

Deidre se se starostlivým výrazem svezla do křesla vedle Ivy.

„Nesnáším, když tě vidím tak nešťastnou.”

Při těch slovech Ivy málem vyskočila z křesla. „Co to plácáš? Moje kniha se prodává po milionech a soukromá praxe mi rozkvétá. Proč bych měla být, pro všechno na světě, nešťastná?”

„Jsi psycholožka. Řekni sama.”

Ivy měla všechno, o čem odjakživa snila. Skvělou kariéru a působivou cifru na účtu. Osobní a finanční nezávislost.

Nebyla nešťastná. Naopak, hýřila nadšením. „Pro tvoji informaci, jsem velice šťastná.”

„Kdy jsi měla uspokojivý vztah? Kdy jsi měla naposledy sex? Kdy jsi byla naposledy na schůzce?”

„Nepotřebuju muže, abych se cítila naplněná.” Slova jí sklouzla ze rtů úplně automaticky. Byla to její mantra, základ její knihy. Jediná pevná konstanta v životě.

„Asi ne, ale je s nimi zábava.”

A taky hádky. Měla svou kariéru a přátele. To stačí. Teď. „Dostala jsi mě do nepříjemné situace. Představ si, kolik lidí bude na svatbě. Jak chceš utajit, že jsem strávila týden v Mexiku s bývalým manželem? Víš, jak jsou média někdy nemilosrdná. Co když začnou šířit, že jsme se dali opět dohromady? Co myslíš, že to udělá s mou pověstí?”

„Takhle jsem o tom neuvažovala.” Deidre se začal chvět spodní ret a za víčky stěží zadržovala slzy. „Chtěla jsem jen pomoct. Pochopím, kdybys chtěla odjet.”

Ivy si povzdechla. Měla na sestřenku vztek, ale hluboko uvnitř věděla, že měla čisté úmysly. Deidre nebyla pomstychtivá. Když tvrdila, že chtěla pomoct, tak to byla pravda a dávala tak najevo lásku a zájem.

Kčertu.

Natáhla ruku a stiskla Deidřinu dlaň zaťatou v pěst. „Nikam nepojedu. Je to nejdůležitější týden tvého života a nechtěla bych o něj přijít.”

Po Deidřiných tvářích se začaly kutálet slzy a padaly dolů zanechávajíce na halence vlhké tečky. „Děkuju.”

„S Dillonem jsme si promluvili. Domluvili jsme se, že se budeme navzájem vyhýbat, jak to jen půjde.”

Ještě jednou povzbudivě zmáčkla Deidřinu ruku a přinutila se k úsměvu. „Snad to nebude tak zlé.”

Ale bude, zjistila Ivy o patnáct minut později, když se Deidre šla ohlídnout po večeři. Hodně zlé.

Zažila stejný děsivě známý pocit jako dole, když Dillon vešel do místnosti. Když teď vzhlédla, spatřila ho ne dál, než by kamenem dohodil, jak se opírá o zábradlí balkonu u svého pokoje na opačné straně domu. Upíral na ni intenzivní pohled, jako kdyby jenom čekal, až si ho všimne.

„Ahoj!” zavolal a zamával ji přátelsky prsty, jak to dělají staří známí. Stál na pozadí blankytného oceánu a pod tričkem se mu dmula hruď, když nabíral do plic slaný vzduch. „Nádherný výhled, co říkáš?”

To jo, souhlasila v duchu a očima bloudila po jeho nádherné postavě. A zase cítila, jak se jí začíná chvět srdce jako vždy, když se objevil nablízku.

Zase to začíná…

Ne, ne, ne!

„Co děláš?”

„Čtu,” odpověděla a ani nezvedla hlavu od rozečtené stránky. Možná když mu bude odpovídat stručně a stroze, dojde mu, že chce být sama, a nebude ji dál otravovat. Přesně, jak jí slíbil.

Nedošlo mu to.

Pořád na sobě cítila jeho upřený pohled. Na ramenou a krku jí vyskákala husí kůže a začínala být nakvašená a nervózní. Ignoruj ho a za chvíli ho to přestane bavit, říkala si v duchu. Pokračuj ve čtení, za chvíli se bude nudit a odejde. Ale cítila, že je čím dál nervóznější. Začala si poklepávat nohou – zlozvyk, který se ozval vždy, když byla neklidná. Zatnula zuby.

Přinutila se uvolnit.

„Čteš zajímavou knihu?” zeptal se, jako by byli zabráni do přátelské konverzace. Možná se snaží prolomit ledy, aby mohli vedle sebe týden existovat.

Ztrácí čas. Nemohl ji vtáhnout do žádné konverzace. Neměla zájem. Nechtěla prolamovat ledy a už vůbec nestála o to, aby se jejich vztah zlepšil.

Chtěla jediné – aby odešel.

Ještě ji napadla nepravděpodobná myšlenka, že navzdory slibu, že jí půjde z cesty, se ji snaží rozzlobit.

Tak či tak, začínala se cítit jako preparát pod mikroskopem. Několikrát se nadechla, odkašlala si a pokusila se opět soustředit na knížku na klíně a ne na muže, který na ni zíral.

Po dlouhém napjatém tichu se ozval: „To musí být skutečně zajímavá knížka.”

„Byla.” Než ji začal otravovat. Teď se snažila soustředit na malá písmenka, ale ta před jejíma očima poskakovala v nesmyslném chaosu. Je příliš žádat po něm několik chvilek klidu?

Uplynulo několik tichých minut, ale Ivy věděla, že ji stále pozoruje. Ale proč?

Když to už nemohla déle vydržet, vzhlédla a podívala se mu do očí. „Přál by sis něco?”

„Ne, madam,” odpověděl, ale očima neuhnul. „Jen si užívám výhled.”

Něco v jeho očích, snad způsob, jakým se díval, jí našeptal, že objektem jeho výhledu je ona. Začínal ji pěkně štvát a narůstal v ní pocit, že to dělá záměrně.

„Nemohl by sis najít třeba jiné místo?” zeptala se tak zdvořile, jak to jen šlo při jejím narůstajícím vzteku.

„Co se ti nelíbí, Ivy?” opřel se lokty o zábradlí a naklonil se ještě víc do jejího osobního prostoru. „Znervózňuju tě?”

Takové přiznání by mu neposkytla ani za nic na světě. Už nad ní nemá žádnou moc. Byla silná a nezávislá. Zodpovídala se pouze sama sobě. „Ne, ale ráda bych si do večeře přečetla pár kapitol. Pokud ti to nevadí.”

„Ale vůbec ne. Jen do toho.”

„Děkuji.” Opět se začetla. Několik minut byl ticho, ale Ivy koutkem okem viděla, že se ze svého místa ani nehnul. Stále se na ni díval.

Teď už bylo jasné, že ji chce dopálit. Nemělo to jiné logické vysvětlení.

„Před několika týdny jsem viděl tvoji mámu,” ozval se nakonec.

Povzdechla si a sebrala poslední zbytky trpělivosti. Právě tolik, aby mohla sedět venku na terase, číst si a obdivovat nádherný výhled.

Velice pomalu si označila stranu, zavřela knihu a podívala se na něj. Před deseti lety by ji napadlo, že jak tam stojí, vypadá velice přitažlivě. Od tmavých vlasů se odrážely sluneční paprsky, mhouřil oči před odleskem zapadajícího slunce a v koutcích očí se mu tvořily sympatické vějířky vrásek. Na ženě by pouze zvýraznily přicházející stáří.

Dillon měl fyzickou přitažlivost, kterou nebylo možné opomenout. Nebo jí odolat. Žádným způsobem.

Ale jak rychle zjistila, vzhled není všechno. Scházela mu osobnost, která by jeho zjev podtrhovala. Byl tak… otravný.

„Ještě vždy ohýbáš roh strany, aby sis ji označila,” poznamenal. „Už sis koupila hromadu záložek, ale vždy je někde ztratíš.”

Vzal jí na chvíli řeč. Proč si pamatuje takový triviální, nepodstatný detail? Ani by ji nenapadlo, že je tak všímavý.

„Vraťme se k tématu,” pokračoval. „Měl jsem schůzku v Dallasu a viděl jsem tvoji mámu přes výklad. Vypadala, že se jí daří dobře.”

„Máš pravdu.” Trvalo to déle, ale nakonec se mámin život opět uspořádal.

„Zastavil bych se u ní, ale přišel bych pozdě.”

Jenom blázen by se nechal ostříhat od bývalé tchyně. Dillon byl sice kdysi bezohledný, ale ne hloupý.

„Doufal jsem, že se u ní zastavím po schůzce. Ale nějak se mi rozleželo v hlavě, že na mě nemá nejlepší vzpomínky.”

„A hrome. Vážně?” Její máma neměla Dillona nikdy v lásce. Ani když spolu chodili. Říkávala, že se až příliš podobá Ivyinu pravému otci, že je arogantní a nespolehlivý.

Když ji a maminku otec opustil, musely bydlet u Deidřiných rodičů, než se opět postavily na vlastní nohy.

Neměl žádné zábrany a ohledy. Její matka byla přesvědčená, že Dillon je stejný. Opakovaně Ivy varovala, že si koleduje o problémy a o zlomené srdce.

Ivy si ze všeho nejvíc přála, aby jí mohla dokázat, že se mýlí. Ale samozřejmě, máma měla pravdu a snažila se jí ulehčit situaci, jak jen to šlo.

Co by si máma myslela, kdyby ji teď viděla uvězněnou celý týden ve stejném domě s Dillonem? Možná by se strachovala, že je tak hloupá, že by byla schopná se do něj znovu zamilovat. Máma tátovi odpouštěla zas a znovu, chycená v pasti lásky. Pak toto téměř desetileté období nazvala jojo efekt domu hrůzy.

Ivy byla moudřejší. Od své mámy se naučila aspoň jedno – jak znovu neopakovat vlastní chyby.

Když odlétala v sobotu na svatbu, měla o mámu obavy. Ale teď ji tížily jiné problémy. Například muž neustále zírající na ni.

Bylo jasné, že ji Dillon nenechá samotnou. Asi by si měla nechat zajít chuť na hodinku před večeří strávenou na sluníčku. Rozumnější bude zůstat v pokoji, kde ji nemůže otravovat.

Ivy se postavila a vzala knihu.

„Uvidíme se na večeři.”

„Myslel jsem, že si chceš číst.”

„Byl to dlouhý den. Půjdu si zdřímnout.”

Byla to do nebe volající lež, ale nemohla připustit, že ji rozčiluje, až se celá třese.

Doufala, že se jen nešikovně snaží vylepšit jejich zamrzlý vztah. Doufala, že se mýlí a Dillon se ji nesnaží znervózňovat.

„Uvidíme se později,” zavolal. Když zavírala dveře, přísahala by, že zaslechla smích.

TŘETÍ KAPITOLA

Zahořklost můžete překonat mnoha způsoby. Nejhorší je předstírat, že neexistuje. Poznejte ji, pojmenujte a obejměte ji. Pak ji překonáte. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Dillon byl velký, hnusný lhář.

Ivy upila ze sklenky šampaňské a krátce se na něj podívala přes stůl v jídelně zalité růžovým pohasínajícím světlem zapadajícího slunce. Vzápětí se na ni podívaly oči modré a jiskrné jako oceán a polapily ji svým pohledem jako rybu do sítě.

Tetelivý záchvěv jí bleskovou rychlostí proběhl od hlavy až k patám. Ačkoli se uvnitř svíjela a kroutila, nedala na sobě znát, že by nejraději utekla.

Místo toho se na něj dívala chladně a bez zájmu. Doufala, že nespatří zběsilé třepetání pulzující tepny na jejím hrdle. Na každém kousíčku těla jí naskočila husí kůže.

Požádala ho, aby se jí vyhýbal. Vždyť souhlasil, že ji nechá o samotě, nebo ne? Teď se potvrdily její obavy, které ji přepadly na balkoně. Bylo naprosto jasné, že nemá v úmyslu dodržet svůj slib. Ze všech sil se snažil, aby se cítila co nejvíc nepříjemně.

A dařilo se mu.

Kdykoli během večeře zvedla oči od roznimraného jídla, kterého se téměř nedotkla, cítila na sobě jeho pohled. Ani se nesnažil být nenápadný, darebák.

Jestli to bude pokračovat dál, zblázní se a ze svatby odjede rovnou do blázince.

Blake po ní házel omluvné úsměvy a Deidre se pod tíhou stresu přestala kontrolovat v jídle. Snědla svoji porci a začala uždibovat kousky z Blakeova talíře, když si myslela, že se nikdo nedívá. Blakeovi bratři Calvin a Dale celou situaci pozorovali s neskrývanou zvědavostí jako supi čekající na zbytky mršiny.

Deidřiny družičky byly případ sám o sobě. Deidre upovídaným dvojčatům říkala Fidli Dá a Fidli Dí. Momentálně byly tak zaměstnané kousáním a mluvením současně, že si Ivy vůbec nevšímaly. Ani nikoho jiného.

Vlastně ani nebyly dvojčaty, ale vypadaly tak. Obě měly odbarvené blonďaté vlasy a anorektická hubená těla, na kterých se podepsali plastičtí chirurgové. Dokonce obě sdílely stejné nadání pro plytkou, tupou konverzaci. Ivy měla pocit, že součet jejich IQ by mohl soutěžit s IQ houpacího koníka. Nechtěla jim křivdit, ale nedalo se s nimi rozumně promluvit.

„Připijme si na Deidre a Blakea,” prohlásil Dillon a zvedl sklenku s očima upřenýma na Ivy. Nemohla si nevšimnout, že upustil od přízvuku chlapíka z ropné plošiny. Dnes večer zněl rozhodně jako nejvyšší třída z Dallasu. A také tak impozantně v saku a kravatě vypadal.

„Ať spolu žijí dlouho a šťastně.”

Ne jako my, říkaly jeho oči současně. Chce tím naznačit, že je to její vina?

Aha, no dobrá.

Nad stolem zacinkaly křišťálové sklenky a všichni se napili. Ivy do sebe obrátila obsah své sklenky jedním lokem. Nikdy moc nepila, ale šampaňské klouzající krkem dolů jí udělalo dobře. Polechtalo ji v nose a zahřálo žaludek. Krev se jí v žilách rozproudila rychleji a najednou se cítila bojovně a odvážně.

Dillon zkroutil koutek úst nahoru a v očích mu zahrál rošťácký výraz. Dělal si z ní legraci.

Trošku se narovnala a vypjala ramena, rozhodnutá vyjít z této bitvy jako vítěz. Nenechá ho vyhrát.

Možná by se tento týden dal přežít, kdyby pila hodně alkoholu. Litry alkoholu. To byla Dillonova metoda, jak se vyrovnat se stresem. Nejvíc času na univerzitě strávil pod parou.

Ale neušlo jí, že k večeři pil jenom minerálku a šampaňského se téměř nedotkl. Bylo možné, že by se vzdal pití?

Jako by jí Dillon četl myšlenky, natáhl se pro láhev šampaňského, kterou dal hostitel chladit do kyblíku vedle stolu. Vstal ze židle a zamířil k ní s jemným nepopiratelným šarmem, který ženy málem hypnotizoval. Dokonce i dvojčata zabraná do nesmyslného porovnávání rozdílů v číslování šatů v Americe a Evropě – představ si, v Evropě jsem si musela koupit číslo tři! – přestala mluvit a pozorovala ho s neskrývaným zájmem.

Ivy seděla jako pěna a snažila se odolat nutkání otočit se, když se zastavil za její židlí. Zdálo se jí, že svou aurou vysál všechen kyslík kolem ní. Měla prázdnou hlavu jako po celonočním mejdanu.

Naklonil se, položil ruku na opěradlo Ivyiny židle -prsty měl téměř na její kůži, ale nedotkl se jí – a dolil jí prázdnou sklenku. Když jí naléval, dotkl se paží jejího ramene.

Jeho nahá paže. Na jejím nahém rameni.

Čas se zastavil v němém výkřiku a před jejíma očima probíhala celá scéna ve zpomaleném sledu. V břichu se jí zamotal zkroucený uzlík emocí, který nedokázala uvolnit. Zalil ji záhadný pocit, že to přece nemůže být pravda.

Proč něco neudělala, aby ho zastavila? Měla mu ruku odtlačit, nebo zarýt loket do břicha. Proč tam seděla jako přimražená? Vždyť se jí to přece nelíbilo.

Nemohla popřít, že k němu, v doteku jeho kůže, cílila něco podivně známého. Ne známého, ale téměř… přirozeného. Což bylo naprosto divné, protože kdykoli byli blízko sebe, nic nebylo přirozené.

Kolem stolu nastalo ticho a všichni začali zírat na ni a Dillona. Což, jak Ivy rychle zjistila, bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout.

Pod stolem se jí klepala noha jako šílená. Pokud se nezklidní, zničí si podpatky na sandálech. S nejvyšším úsilím se uvolnila a předstírala, že vydrží všechno. I kdyby na ní chtěli štípat dříví, nebude jí to vadit.

Zdálo se celou věčnost, než se opět narovnal. Neopomněl jakoby náhodou otřít paži o její rameno a rukou, která spočívala na opěradle židle, jí jemně přejel po šíji. Pokud by se měla těšit na stejnou proceduru pokaždé, když vyprázdní sklenku, možná bude lepší nepít vůbec. Nejlíp udělá, když ho udrží na opačné straně stolu, odkud ji mohl obtěžovat pouze očima.

„Dá si ještě někdo?” zeptal se a nabídl ostatním.

Fidli Dá zvedla sklenku. „Poprosím vás.”

Když jí naléval, Ivy si nemohla nevšimnout, že ne-

položil ruku na opěradlo, ani se o družičku neotřel paží. Zdálo se, že si toho všimli i ostatní.

Scénka jí pouze potvrdila, že se ji snaží vyprovokovat. Nezpůsobil jí už dost žalu? Nemohl by se ko-nečně chovat jako dospělý člověk a nechat ji být?

Přesně jak předpokládala. Vůbec se nezměnil.

„Dale nám říkal, že jste byli manželé,” ozvala se Fidli Dí, když se Dillon vrátil na své místo a šarmantně se usadil.

Jeho uvolněný a nenucený zjev, z kterého navzdory tomu vyzařovala autorita, nenechal nikoho chladným.

Vzal si ze stolu ubrousek a rozprostřel si ho na klín. „To je pravda.”

Fidli Dí údivem rozšířila oči a hledala potvrzení u Ivy.

„Skutečně?”

„Ano, byli,” přikývla Ivy. „Asi rok. Před mnoha a mnoha lety.”

„On si tě vzal?” zeptala se Fidli Dá. Podívala se nejdřív na Ivy, pak na Dillona a potřásla hlavou, jako by nemohla uvěřit vlastním uším. „No teda. Myslela jsem, že Fidli Dí jen tak mluví do větru.”

Děkuji, Ivy měla sto chutí poděkovat slečně Netaktní. Jen se neboj a řekni, co si myslíš. Vůbec si nevšímej, jestli se mě to dotkne.

„Opustila mě a zlomila mi srdce,” komentoval to Dillon a zahořkle se na Ivy usmál.

Dvojčata si vyměnila pohled jako žraloci, kteří ucítí ve vodě krev, a pustila se za kořistí.

„Ona opustila tebe? zakdákala Fidli Dí a obdařila Ivy pohrdavým pohledem. Očividně jí utekl ironický podtón v Dillonově hlase. Natáhla se a účastně poplácala Dillona po ruce. Ujistila ho: „Zasloužíš si něco lepšího.”

Oh, prosím. Ivy v duchu obrátila oči v sloup. I kdyby mu nějak ublížila, což nepřicházelo v úvahu, bylo to před deseti lety.

„Není divu,” pokračovala Fidli Dá. „Blakeu, neříkal jsi, že nenávidí muže?”

Deidre spadla čelist a propíchla Blakea pohledem.

„To jsem neříkal,” bránil se Blake a rozpačitě si poposedl. Otočil se k Ivy a vypadal, že by se nejraději propadl do země. „Přísahám, že jsem to neřekl. Jen jsem jim vyprávěl o tvé knize. O nenávisti k mužům nepadlo ani slovíčko.”

Ivy mu věřila. Co ho znala, neslyšela, že by o někom řekl něco ošklivého. Ale viděla, jak se ručička na měřiči Deidřina stresu posunula do červeného políčka. Deidre se zahleděla na čokoládový dortík hladovým pohledem a zeptala se: „Má někdo chuť na dezert?”

„Já ne,” odpověděl Dillon a přejel si rukou po břiše, určitě perfektně vypracovaném, zavzpomínala Ivy. „Jsem plný.”

„Ona určitě ano,” zamumlala si Dí pod nos, ale dost nahlas, aby to slyšel celý stůl. Dá se zahihňala a Blakeovi bratři si vyměnili pohledy. Z nich bylo jasné, že Dreidřina kolísající váha už byla předmětem rozhovorů i v minulosti.

Ivy to nepřekvapilo. Dvojice družiček nebyla Deidřinou první volbou. A nemusí být ani poslední. Právě zapadly do kategorie „ani za milion let”. Ale Blakeovi bratři šli za družby přesně podle tátova přání. Odmítli přijít na svatbu bez přítelkyň.

Deidre bude patřit do rodiny dalších přibližně

padesát let a Blakeův táta zaplatil účty za svatbu, dům, do kterého pojedou na líbánky, a dokonce i auta pro svatební průvod. Proto se Deidre rozhodla neprotestovat.

Ivy se při pohledu na situaci rozzvonily v uších varovné zvonečky, ale neřekla ani slovo. Deidre vypadala šťastně a Ivy nechtěla zničit snovou bublinu, ve které se vznášela, Byla tady nepatrná šance, že manželství bude fungovat, a Ivy se na tuto naději upjala celým srdcem.

U stolu nastalo nepříjemné ticho a Deidre sklopila oči do klína. Po tvářích se jí rozlily červené skvrny zahanbení. Blake se rozpačitě díval kolem, ale na ženu, které se měl zastat, se nepodíval. Ivy se cítila rozpolcená mezi potřebou bránit svoji sestřenku a obavou, že by se všechno jenom zhoršilo.

Blake byl vážné milý chlapec a Deidre miloval. Bohužel mu chyběla pevná páteř.

Byl nejmladší ze tří bratrů, a i když nebyl vyloženě ošklivý, nedalo se říct, že by byl krasavec. Byl to takový… nepopsatelný typ, který ve vás nezanechá žádný dojem. Všem dovoloval, aby ho přehlíželi a nebrali v potaz. Zejména své rodině.

Ivy se obávala, že se Deidre bude muset přizpůsobovat přáním nových příbuzných po zbytek života.

„Ivy, slyšel jsem, že sis otevřela psychoterapeutickou praxi,” ozval se Dillon.

Oh. Zřetelně rozeznala blížící se útok. Paráda.

Alespoň na sebe strhne pozornost, i když nežádoucí, a Deidre se uleví. Za malé ponížení to stojí.

„Ano, otevřela,” odpověděla, ale nepodařilo se jí zakrýt lehce obranný tón. Jeden koutek Dillonových úst se neznatelně zvedl a Ivy zvedla bradu, aby čelila očekávanému útoku. Vtipy na „psychouše” už slyšela miliónkrát. Vydalo by to na celou knihu.

Sevřela ruce v klíně a zaryla nehty do dlaní. Pod stolem se jí klepala noha jako šílená. Připravila se na nejhorší.

Tak se ukaž, kamaráde.

„To je naprosto úžasné,” pokračoval Dillon a Ivy si pomyslela: to určitě.

Dí zamaskovala zívání prsty s nehty nalakovanými zuřivou růžovou, které vypadaly jako drápy, a Dá se ostentativně podívala na hodinky. Namlouvaly si, že se bude rozhovor točit jen kolem nich?

Na rozdíl od nich se Dale a Calvin tvářili pobaveně. Tihle dva byli horší než Dillon. Chovali se jako rozmazlení fracci. Potřebovali dospět a taky pár facek od života.

„Její kniha se držela v seznamu bestsellerů New York Times celé měsíce,” řekla Deidre s náznakem hrdosti. „Je slavná.”

Dvojčata otráveně přetočila panenky.

„Trošku mě zajímá rozvíjení sebevědomí,” řekl Dillon.

Sebevědomí?

Byl to nepřímý útok? Chtěl tím naznačit, že Ivy nemá dostatek sebevědomí?

Cítila, jak jí nebezpečně stoupá tlak a chvění nohy zvyšuje tempo.

Byla se sebou absolutně spokojená.

„Někde jsem četl, že lidé bez sebeúcty nebo s malým sebevědomím urážejí nebo ponižují ostatní, jen aby posílili vlastní ego.” Vypadal vážně, ale v očích mu hrály jiskřičky neskrývaného uličnictví. Pohledem zabloudil k dvojčatům a pak se opět podíval na Ivy. „Je to pravda?”

Společnosti kolem stolu trvalo celých deset sekund, než strávila jeho komentář a Ivy byla tak překvapená, že se málem nahlas rozesmála.

Neútočí na ni. Mířil přímo na dvojčata.

„To je pravda,” souhlasila a nasadila oficiální terapeutický tón, který říkal, že nemluví o nikom konkrétním, jen potvrzuje vědecké důkazy.

Dale a Calvin se už netvářili tak nadutě a Deidre zahrál na tváři vděčný úsměv.

Dvojčata se začala krotit.

Ivy je s provinilým potěšením pozorovala, jak tráví Dillonova slova v mozečku nepochybně omezeném častým pobytem na sluníčku. Vychutnávala si jejich překvapené rozhořčení, když jim konečně došel význam Dillonových slov.

Nikdy neměla ráda taktiku „oko za oko, zub za zub” a rozhodně nechtěla klesnout na úroveň dvojčat, ale vychutnávala si, jak je Dillon klepl přes prsty.

„Vlastně,” pokračovala, „otázka sebevědomí je jednou z nejvíc studovaných oblastí v psychologii.”

„Proč?” Dillon přiložil další polínko do ohně a dvojčata se nervózně zavrtěla.

Svědomí jí říkalo, že to, co chce teď udělat, je dětinské a zbytečné, ale nedokázala si odpustit zadostiučinění při pohledu na kroutící se dvojčata. Kdo ví, třeba její slova udeří na správnou strunu a dvojčata začnou pro změnu vážit slova, aby se nedotkla citů druhých lidí.

Má nebo nemá?

K čertu s tím.

„Protože sebevědomí hraje roli prakticky ve všem,” vysvětlovala. „Jeho nedostatek může mít velké následky. Lidé, kteří jsou nejistí, mají problémy ve vztazích. Často se cítí rozpačitě a provinile bez zjevné příčiny, a proto jejich iracionální reakce ostatní matou a odcizují.”

„To je fascinující,” souhlasila Deidre a usmála se směrem k Ivy.

Ivy byla na koni a dodala: „A co hůř, nízké sebevědomí může způsobit nebo přispět k neurózám, úzkosti, obraně, poruchám v přijímání potravy a užívání alkoholu nebo drog.”

„Jak tragické,” podotkl Dillon a významně se podíval na Blakeovy bratry. „Nemyslíte?”

Dale a Calvin si vyměnili stísněný pohled, ale ani nehlesli. Očividně sdíleli všeobecný názor společnosti, že si to nesmí rozházet s ropným magnátem, který má na účtu biliony.

Rovnováha sil byla ustanovena. Alespoň jednou Dillon využil svůj vliv v prospěch jiné osoby kromě sebe.

Měla by mu později poděkovat.

„Asi se ještě před setměním půjdu projít na pláž,” řekl Dillon. Zvedl se ze židle a s očima upřenýma na Ivy se zeptal: „Chce se ke mně někdo přidat?”

To určitě. Tak vděčná zase nebyla.

„Já půjdu!” ozvala se nadšeně Deidre. Vyskočila ze židle s takovým zápalem, že narazila do stolu a povážlivě rozkývala sklenici šampaňského. Blake sklenici zachytil dřív, než se stačila skácet a rozbít o skleněnou desku stolu. Byla to záchrana v poslední chvíli. Podle Deidřina plachého, vděčného úsměvu se dalo usoudit, že si vyžehlil, jak ji před chvilkou nechal na holičkách.

Blake se postavil a oprášil si ze šatů zbytky od večeře. Společenské šaty visely na jeho vytáhlé, hubené figuře jako na věšáku. Ať už si oblékl drahé šaty nebo ne, pořád vypadal tak… neupraveně. „Já půjdu také.”

„My to půjdeme rozjet do barů ve městě,” oznámil Dale za všechny na jeho straně stolu. Všichni čtyři vypadali, jako by vypili hořké kapky. Nebo možná všech pět. Snad si někdy v budoucnu rozmyslí předem, co vypustí z úst dřív, než je otevřou. Musí si uvědomit, že existují lidé, kteří si to nenechají líbit. Ne bez odvety.

Ivy odsunula židli a postavila se. „Já zamířím do svého pokoje. Musím se podívat na poštu v mailu.”

„Ale vždyť jsi slíbila, že tento týden nebudeš pracovat,” namítla trucovitě Deidre.

„Já vím, ale čekám na zprávu od editora,” zalhala. Pravdou bylo, že editorovi, agentovi i spoluautorce řekla, že tento týden si vyhradila na relaxaci.

Dobrý vtip. Tento víkend si rozhodně neodpočine. Ještě bude ráda, když se nevrátí do Texasu jako naprostý pomatenec, co potřebuje intenzivní psychoterapii.

Deidre jí naléhavě zmáčkla ruku. „Pojď s námi. Prosím.”

Ivy věděla, o co se snaží. Tohle nemohlo fungovat. Deidre chtěla, aby odpustila Dillonovi. Aby „zapomněla na minulost”, ať už to bylo „cokoliv”.

Ano, Dillon udělal něco pěkného. Ukázal svou nesobeckou stránku, ale to neomlouvá způsob, jakým si ji celý večer dobíral. Ani to nic nezměnilo na faktu, že si ji jistě bude neustále dobírat až do chvíle, kdy v neděli ráno nastoupí do letadla.

Uvolnila si ruku. „Příště. Slibuji.”

Deidre vypadala, jakoby chtěla ještě naléhat, ale pak to vzdala.

Každý odešel svou cestou a Ivy zamířila ke schodům do horního patra. Cítila se stísněně a nevěděla proč. Dole v jídelně se stalo něco zvláštního. Něco rušivého, ale nemohla přijít na to, co. Vešla do pokoje, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády.

Pohroma byla díky Dillonovi odvrácena. Musela si koneckonců přiznat, že celá situace – jakkoli dětinská a triviální – ji pobavila.

Počkat, počkat. Pobavila? S Dillonem?

V tom okamžiku ji pravda udeřila do očí.

Proto je to tak zvláštní. Dnešní večer jí na pár chvil připomněl, jak se kdysi měli s Dillonem dobře. Nikdy se spolu nenudili.

Oh, to je špatné.

Nenávist k Dillonovi byla její jediná obrana, jediné střelivo. Byla na ní závislá.

Bez nenávisti by si déle nemohla nevšímat skutečnosti, že jí nenapravitelně zlomil srdce.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Máte podezření, že vám partner lže? Věřte své intuici. Je tady možnost, že ano. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Dnešní večer se Ivy naučila dvě důležité lekce.

První lekcí bylo, že horší než vidět svého bývalého manžela, je vidět ho oblečená v příšerné staré noční košili s utrženými rukávy, s mokrými rozcuchanými vlasy a bez mejkapu.

Druhá, poučnější lekce zní: vždy si zamykej dveře do ložnice.

„Hups,” ozval se Dillon v otevřených dveřích, když ji spatřil, jak leží na břichu na peřinách v posteli a dívá se na obrazovku otevřeného laptopu.

Vyskočila na kolena a stáhla si košili přes bílé nohy, které už dlouho neviděly sluníčko. V duchu si vyčinila, že před odletem nezašla do solária. Pak si vyčinila podruhé, že ji zajímá, co si Dillon myslí. Nestojí za to, aby se kvůli němu vylepšovala.

„Co tady děláš?”

Vypadal skutečně zmateně. „Asi jsem zabloudil.” Zajímalo ji, jak to dokázal, protože Deidre měla

tolik slušnosti, že jim nedala sousední pokoje, ale Dillona ubytovala na opačné straně domu.

„Huh.” Dillon se zadíval do chodby, odkud přišel. „Musel jsem na schodech špatně odbočit.”

Projela si prsty po svázaných vlasech a proklínala se, že si je nevykartáčovala. Její matka byla kosmetička a odmala jí vtloukala do hlavy pravidlo proti poškozeným konečkům a většímu objemu vlasů: vlasy si kartáčuj, až ti uschnou. Což neměl být problém, protože žádnou společnost neočekávala.

Anebo v Dillonově případě – vetřelce.

Nezajímá tě to, napomínala se.

„Takže teď už víš, že to není tvůj pokoj, takže… dobrou noc.”

Nenuceně se rozhlédl kolem, jako by měl naprosté právo být u ní v pokoji.

„Hele, ty máš hezký pokoj.”

„Ano, je příjemný.” Byla si jistá, že se jejich pokoje podobají jako vejce vejci. Všechny pokoje ve vile byly stejné.

Místo toho, aby odešel, postoupil dál a zasunul si ruce do předních kapes džínů. Jeho pohyb ji nijak neohrožoval, ale přesto pocítila určité napětí. „Zdá se mi, že tvůj pokoj je větší. A podívej na ten výhled.”

„Jdeš opačným směrem!”

Jako by nic neřekla, s typickou arogancí přešel bez pozvání pokojem, otevřel francouzské okno a vyšel na balkon.

Uff! Tenhle muž je nesnesitelný!

Zapomněla na svou nevzhlednou bílou pokožku, vyskočila z postele a šla za ním. Zírat na ni z balkonu z deseti metrů je jedna věc. Může přežít otravování, ale tohle je její pokoj, jediné útočiště pro tento týden a Dillon nemá žádné právo vtrhnout dovnitř bez pozvání. „Co si myslíš, že děláš?”

Slunce klesalo za horizont a zanechávalo za sebou dlouhou purpurovou brázdu na hladině oceánu. Od oblohy se odrážely tečky třpytivého světla. Nedaleko zaslechla vlny tříštící se o skalnaté útesy. Od oceánu foukal svěží vánek a dotvořil noc k dokonalosti. Jedinou poskvrnou byl muž stojící na balkoně.

Udiveně zapískal a potřásl hlavou. „Podívejte, madam, to je výhled.”

„Tvůj pokoj má také výhled na oceán, takže po-chybuju, že vidíš něco jiného z druhého konce domu. Hele, mám nápad. Proč to nejdeš zkontrolovat?”

Nevšímal si jejího ostrého, podrážděného hlasu a pohodlně se opřel o zábradlí.

„Ne, ne, takové hvězdy se v Dallasu nevidí.” Zhluboka se nadechl a dlouze vydechl. „Žádný smog. Žádné davy. Jen božský klid a ticho. Měl bych si udělat dovolenou častěji.”

Nebyla si jistá, jaký smysl má jeho „společenská konverzace”, ale začínala dostávat skutečný vztek. „Dillone, chci, abys odešel.”

Otočil se k ní. Obličej měl částečně ukrytý ve stínech, ale jeho pobavený úsměv se nedal přehlédnout. „Ne, nechceš.”

K čertu s ním. Přesně věděl, jaké knoflíky musí stisknout. Ale neskočí mu do pasti. Už nebyla mladičká dospívající holka, kterou si pamatoval. Zůstane klidná.

„Ale ano, chci.”

„Neviděli jsme se deset let. Máme si toho hodně co říct.” Očima zabloudil k obnošené, příliš veliké košili a pobavený úsměv se změnil na smyslný.

O čem přesně si chce promluvit? Znal vůbec frázi až zamrzne i peklo?

„V posteli jsi vždy nosila trička. Většinou moje. Byly ti velké.” Zahákl si palce za kapsy na džínech a v očích mu zahrály nebezpečné ohníčky. „Říkala jsi, že je máš ráda, protože voní po mně.”

Překřížila si ruce a věnovala mu ledový pohled. Jeho oči po ní neohroženě bloudily dál. „A vidím, že pořád čekáš, až ti uschnou vlasy, a až pak si je rozčešeš. Pořád jsi stejně marnivá.”

Zlobila se, že ji zná tak dobře. Dal si práci a všechno si pamatoval. A jediný důvod je, že to chce použít proti ní. Aby se cítila nepříjemně. Chce ji vyvést z rovnováhy a narušit její obranu, aby mohl zaútočit. Je rafinovaný, ale na ni si nepřijde.

Byla rozhodnutá, že takovou satisfakci mu nedopřeje.

„Vsadím se, že všechny ty věci děláš podvědomě,” přemítal. „Protože někde hluboko mě stále miluješ a chceš se ke mně vrátit zpátky.”

Rtuť na Ivyině teploměru začala stoupat a Ivy zatnula zuby, aby polkla sarkastickou odpověď, která jí málem vyletěla z úst.

Neukaž mu, jak tě dokáže rozčílit, opakovala si jako mantru. Nedovol mu, aby dostal z tebe to nejlepší.

„Není pro to nějaký zavedený název?” zeptal se.

Je.

Cvok.

Což upřímně řečeno byl, pokud věřil, že k němu ještě něco cítí. Něco pozitivního.

„Nemáme navzájem o sobě vysoké mínění,” odpověděla.

Usmál se.

„Možná ne, ale nemůžeš říct, že nejsem zásadový.”

Ne, to by určitě netvrdila. Nikdy nevynechal příležitost, aby ji zklamal.

A tento rozhovor nikam nevede.

„Podívej, oceňuju, že ses u večeře zastal Deidre proti dvojčatům, ale nebudu předstírat, že nevím, o co se tady snažíš a proč to děláš.”

Pobaveně zvedl koutky úst. „Dvojčatům?”

Ivy si připlácla ruku na pusu. Oh, ne. Skutečně to řekla nahlas?

„Jako Jů a Hele?” Z hrudi se mu vydral hluboký, veselý, chytlavý smích a vyvolal v ní záškuby úsměvu na rtech. Ale ty rychle zmizely.

Uff!

Zase to udělal. Měkne. Zapomněla se ovládat a to je s ním pouze krátkou chvilku.

„Měl bys odejít,” řekla. „Musím dokončit práci.”

Ani se nehnul. Jen se zeptal: „Zřejmě jsi dostala od editora mail, že?”

„Přesně tak,” dovolila si malou lež. „Mám teď hromadu práce.”

„Proč ti nevěřím?” poodstoupil od zábradlí a Ivy odolala nutkání couvnout. Musí si udržet svoji pozici. „Víš, vždy jsem poznal, když jsi lhala.”

„Myslím, že se známe docela dobře,” odsekla.

Z tváře mu zmizel úsměv a Ivy zjistila, že se trefila. Dobrá. Zasloužil si to.

Tak proč se cítí jako prevít?

Přistoupil o krok blíž. „Lhal jsem ti někdy, Ivy?”

„O tohle nestojím.” Otočila se a zamířila do šatny. Prudce otevřela dveře a popadla z věšáku župan. „Odmítám se nechat vtáhnout do debaty o vztahu, který skončil před deseti lety.”

Nazlobeně vrazila ruce do rukávů a kolem pasu si zavázala pásek. Prudce se otočila a málem narazila do Dillona. Stál těsně za ní.

„Teď pravdu, Ivy.” Z hlasu mu vymizely všechny náznaky arogance, za kterou se tolikrát schovával. „Lhal jsem ti aspoň jednou?”

V hrudi se jí rozbouchalo srdce. Pamatovala si ho. Tiché, vážné druhé já. Nezjevovalo se často, ale vždy ji ochránilo. A Dillon to věděl. Věděl, že tuto část na něm kdysi milovala nejvíc.

Schovával se po celou dobu v pozadí a čekal na vhodnou dobu, aby se zaháčkoval?

„Nic ti nedlužím.”

Přistoupil blíž a upíral oči na její obličej. Každá buňka v jejím těle se probudila k životu a byla v pohotovosti. Každý neuron v mozku vybuchoval jako ohňostroj na Den díkuvzdání. Tělo ji varovalo nepřehlédnutelnými signály, že se blíží nebezpečí.

„Lhal jsem ti někdy?”

Nedělej to, varovala své zrádné podvědomí. Neopovaž se říct, co si myslíš. Už na tom nezáleží. Jenom se všechno pokazí ještě víc.

Neříkej ani slovo.

Přistoupil ještě blíž, až už je dělily pouhé centimetry. Měl rozcuchané vlasy z procházky po pláži a Ivy cítila vůni oceánu z jeho kůže a oblečení. Provrtávaly ji ocelově modré oči a svlékaly ji. Nohy jí vrostly do podlahy. Jako by ztratila svou vůli a nemohla se pohnout. Cítila se jako žába zhypnotizovaná kobrou.

„Ivy?”

„Ne!” vykřikla. Nedokázala déle snášet vztek, frustraci a zranění, které hnisalo v jejím nitru příliš dlouho. „Nikdy jsi mi nelhal, Dillone. Vlastně jsi jasně dával najevo, jak málo pro tebe naše manželství znamená.”

Okamžitě litovala slov, jakmile je vypustila z úst, ale už bylo pozdě. Nedaly se vzít zpátky. Ještě stále kvůli rozvodu cítila zahořklost a bolest, a teď to věděl. Nepochybovala, že to použije proti ní. Má se na co těšit, když mu dala jasně najevo, co cítí.

Několik dlouhých sekund jen stál a díval se na ni s nerozluštitelným výrazem. Nakonec řekl neutrálním hlasem: „Já jsem neodešel.”

Jako by jí těmi slovy uštědřil políček. Ivy couvla o krok zpátky. Chce tím říct, že rozpad jejich manželství je její vina? Ivy věděla přesně, kdo za to může. Může za to jenom jedna osoba, a ta teď právě stojí před ní.

Kdo celé noci trávil venku a vracel se domů opilý, zatímco ona se snažila zvládnout co nejvíc studia? Kdo každý týden vyhazoval peníze v kasinu? A kdo poštval svého otce proti komisi, která uděluje stipendia a zrušil její stipendium? Rozbořil její plány i život na dlouhá léta. Možná jí nikdy nelhal, ale udělal něco horšího.

Zklamal ji.

Na krátký okamžik stáli mlčky proti sobě a dívali se na sebe. Pak Dillon potřásl hlavou, ale tak jemně, že si Ivy nebyla jistá, jestli to byla skutečnost nebo jen trik světla.

„Dobrou noc, Ivy.” Otočil se a odešel. Dveře se za ním tiše zavřely.

Z nějakého hloupého důvodu měla pocit, že by se nejraději rozbrečela. Nezajímalo ji, čemu věří. Selhání manželství nebyla její vina. Možná že fyzicky odešla jako první, ale emocionálně byl Dillon pryč o hodně dřív.

Ivy skočila do vody a paže projely klidnou vodní hladinou jako horký nůž studeným máslem. Díky panu Pravdomluvnému spala jako na vodě a vzbudila se za úsvitu. Ale každým záběrem paží cítila, jak se napětí z předešlého večera uvolňuje. Adrenalin a endorfiny kolující v krevním oběhu ho odplavovaly. Voda z jejího těla smývala negativní myšlenky a stres.

Vždy měla k cvičení rozporuplný vztah. Byla obdařena štíhlou postavou, takže sporadické návštěvy fitness centra jí nedělaly těžkou hlavu. Ale v posledních letech si všimla, že se jí začínají kulatit boky a stehna.

Proto si každé ráno chodila zaplavat. Vypadalo to jako cvičení, a víc nebyla ochotna dělat. Když se jí nevrátí štíhlá postava z mládí, lehce se smíří se současnou vahou. Přála si jen, aby se nadbytečná kila projevovala jenom jako plná ňadra.

Dokončila denní dávku plaveckých délek a vynořila se. Ani ne na tři kroky od ní polehával v dlouhém, proutěném křesle Dillon a v ruce svíral hrnek kávy. A samozřejmě ji pozoroval.

A jsme tam, kde jsme byli.

Neviděla, co má oblečené od pasu dolů, kromě bosých nohou a nahých lýtek. Ale od pasu nahoru viděla jenom čokoládové opálení a líný úsměv. Jako by říkal: hmm, čím bych dnes Ivy pozlobil?

Nevšímala si rozradostněného pocitu v hrudi a neklidného chvění v žaludku. Potlačila naléhavý výkřik proč já, který se jí dral z hrdla. Vlastní pocity ji spíš vyděsily. Nemohla by jednou zůstat klidná, až ho potká?

„Dobré jitro,” pozdravil ji. Tváře mu pokrývalo tmavé strniště a rozcuchané vlasy vypadaly, jako by právě vstal z postele.

Napadlo ji, jak dlouho už tady sedí a pozoruje ji? Nikdy ho neviděla vstát před desátou ráno. Obyčejně bylo už k poledni. Dává si záležet, aby ji mohl trápit co nejdéle, a začíná pěkně brzy.

Doplavala k žebříku a vylezla z bazénu. Snažila se na něj nedívat. Cítila se nepříjemně, i když měla na sobě jednoduché plavky v celku. Odhalovaly toho příliš. Nejraději by zakryla tělesné změny, které nastaly s věkem, zatímco jeho postava se časem jenom vylepšila.

Ale proč by ji to mělo trápit?

Zabalila se do ručníku a vyždímala si z vlasů vodu. „Vstal jsi brzy.”

„Stalo se ze mě ranní ptáče.”

Má smůlu. Dillon bude mít víc času, aby ji obtěžoval.

Neměla mu dovolit, aby poznal, jak ji znervózňuje. Nic dobrého z toho nevzejde. Včera večer utrpěla nevítanou porážku. Dnes musí zůstat stůj co stůj klidná. Musí být trpělivá a nesmí se nechat rozházet.

Vzala si ze stolu ledovou kávu, kterou si tam před plaváním položila, a otočila se k bývalému manželovi. Když zjistila, co má na sobě, málem ji šálek vyklouzl z ruky.

Hluboko v racionální části mozku si byla jistá, že se ji snaží šokovat. Kdesi vzadu v mozku věděla, že nejlepší reakce je žádná reakce. Naneštěstí ji její racionální část mozku naprosto zklamala.

Z úst jí vyklouzlo: „Co to máš na sobě?”

Podíval se do klína, který byl zahalen velmi drahými černými, hedvábnými boxerkami.

„Trenky,” odpověděl nenuceně, jako by producírování se po cizím domě ve spodním prádle nebylo nic nevhodného. „Měl bych si na sebe obléct pyžamo, ale pokud si pamatuješ, nikdy jsem žádné nenosil. Kromě toho,” jemně zvedl obočí, „není to nic, co bys už předtím neviděla.”

„V domě je dalších šest lidí, pokud ti to uniklo.”

„Zdá se, že všichni spí.”

„A to ani nemluvím o domácí -” náhle zmlkla a otočila se zády k němu. „Alespoň bys měl mít tolik slušnosti, aby sis zapnul knoflík na poklopci.”

„Hups,” slyšela jeho tichý hlas, ale nezdálo se, že by byl nějak zahanben svým faux pas. Tento muž je schopen všeho, jen aby jí znepříjemnil život. „Už se nedivím, že se domácí na mě divně koukala, když jsem si zaléval kafe.” Po krátké pauze opět promluvil: „Hřebec je zamčen zpátky ve své stáji. Můžeš se otočit.” V hlase nedokázal utajit, že se skvěle baví.

Otočit se k němu znamenalo, že uvidí červené skvrny rozpaků rozeseté na jejích tvářích. Ale zůstat k němu zády bylo ještě horší.

Otočila se a oči udržovala ve výšce krku. Pohled na jeho nahou hruď jí připomněl, jak se jí kdysi dotýkala. Což ji vedlo k dalším, intimnějším vzpomínkám. Důsledkem těchto myšlenek se červenání ještě zvýraznilo. Radši přestala vzpomínat, sklonila hlavu a soustředila se na kávu.

„Kdy jsi začala plavat?” zeptal se. „Pokud si pamatuju, cvičení jsi nesnášela.”

„Ještě pořád ho nesnáším, ale někteří z nás musí se sebou něco dělat.”

„Ty si myslíš, že já nemusím? Asi tě překvapím, ale každé ráno si zajdu před prací do posilovny.”

Nechtěla o jeho životě vědět nic. Vypadal pak jako normální smrtelník. Polidšťovalo ho to. Radši by ho udržela na místečku, které mu vyhradila. Tam byl vždycky arogantní a domýšlivý a absolutně nezajímavý Člověk, kterému by nikdo nepodal ani sklenici vody.

„Nikdy jsem se nenaučil plavat,” řekl. Bylo těžké tomu uvěřit. Vlastně ho nikdy neviděla plavat, ale jeho dům byl nafilmován v nějaké televizní reportáži o bydlení na kabelové televizi – jak jí o tom někdo povídal. Podle toho, co slyšela, vlastnil obrovské, fantastické a megalomanské sídlo – jednou kolem jela, samozřejmě náhodou – a postavil si v něm obrovský vnitřní bazén vhodný i pro olympiádu. Nebyl ženatý, neměl děti. Proč si stavěl bazén, když ho nechtěl používat?

„Měl bys to někdy zkusit,” odpověděla.

„Půjdeš si dnes zahrát golf?” zeptal se. Oba věděli, že Blake s Deidre na dnešek naplánovali dopoledne na golfovém hřišti.

Alespoň je vidět, že si nepamatuje všechno. Nehrála golf.

Už mu chtěla říct, že nejde, ale včas se zarazila. Největší Dillonovou vášní, větší než pití a sázení, byl golf. Ale kdyby věděl, že nejde, možná by se ho vzdal a celý den by ji obtěžoval. Takže teď má všechny trumfy v rukávu a dokáže mu vyklouznout.

„Půjdu,” zalhala.

„Blake říkal, že se sejdem v hale o čtvrt na jedenáct.”

To by mohl být problém. Když se neukáže, dojde mu, že s nimi nejede. Ale kdyby ve čtvrt na jedenáct zmizela, neměl by ani páru, kde ji hledat. Nemělo by být těžké vyklouznout ven. Pak bude mít celé odpoledne jen pro sebe.

„Dobře, měla bych si pospíšit, abych nezmeškala odchod.”

„Obleč si něco lehkého,” zavolal za ní. „Hlásili, že dnes bude horko.”

„Díky, obleču!” zavolala přes rameno.

Mohla by z domu vyklouznout v deset a Dillon bude nahraný. Marně ji bude čekat s golfovými holemi. Už se viděla, jak v klidu bloumá úzkými mexickými uličkami a prohlíží si město. Nemohla se dočkat romantické procházky.

PÁTÁ KAPITOLA

Obtěžuje vás váš bývalý partner? Snaží se vás zastrašit? Převezměte iniciativu a porazte ho jeho vlastními zbraněmi! Je to lehčí, než si myslíte. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Snížil se ke sledování.

Ploužil se několik metrů za Ivy, když brouzdala ulicemi a sledovala zboží ve výlohách. Sledoval ji od okamžiku, kdy se dopoledne tajně vytratila z domu.

Nemohl si pomoct, ale napadlo ho, že klesl pořádně hluboko. Těšila ho jenom myšlenka na odměnu. Chtěl vidět Ivy zlomenou a prosící o odpuštění.

Slunce jí barvilo vlasy do červených odstínů a svěží vánek od oceánu nadouval tenounkou halenku. Hrál se sukní mučivou hru na schovávanou a jednou odhaloval a pak schovával její dlouhé pevné, mléčně bílé nohy.

Měla na sobě jednoduché světle modré tílko, které odhalovalo ramena. Všechno na jejím těle se k sobě hodilo. Nebyl jediný, kdo si to všiml. Když kráčela po cestě dlážděné kočičími hlavami, důstojně a možná trochu rezervovaně, otočila se za ní se zájmem nejedna hlava.

Ale Dillon věděl něco, co ostatní nevěděli. Znal divokou, vášnivou dívku, která byla skrytá za závojem tichého půvabu. Byly časy, kdy mu chyběla. Ale zmizela v okamžiku, kdy si řekli ano.

Přemýšlel, co by ji opět vytáhlo ven. Pokud ještě vůbec existovala. Pochyboval o tom.

Ale možná by stálo za to ji opět najít.

Ivy zvedla nějakou lahvičku ze stolu u stánku, možná parfém, a přiložila si ji k nosu. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zatvářila se zasněně.

Prodavač u stolu něco řekl, a ona se usmála a potřásla hlavou. Upřímný, jednoduchý úsměv. Neviděl ho už celé věky. Dokonce se tvářila profesionálně i na vnitřním přebalu své knížky, kterou si zdráhavě koupil v knihkupectví. A ke konci manželství neměl ani jeden z nich důvod k úsměvu. Hlavně k úsměvu na toho druhého.

To byl vždy Ivyin problém. Byla příliš zdrženlivá a ctižádostivá. Nikdy se nenaučila bavit. Alespoň mimo ložnici. Vynaložil mnoho úsilí, aby ji to naučil. Už dělala značné pokroky, ale pak se vzali a ji to přešlo.

Po krátkém dohadování sáhla do kapsy, kterou nosila přivázanou kolem pasu, vytáhla několik bankovek a podala je prodavači. Pak zastrčila peněženku zpátky do kapsy a vykročila k dalšímu stánku.

Vypadala tak uvolněně a vyrovnaně. Smířená se světem i se sebou.

Úsměv mu zvlnil rty. Nejlepší okamžik objevit se před ní a pozdravit ji.

„Ale, ale, to je nám náhodička,” protáhl za jejími zády záměrně falešným tónem, který jí tak brnkal na nervy.

Zastavila ruku uprostřed pohybu kousek nad barevným hedvábným šálem, na který se chtěla podívat. Celá ztuhla.

To bylo příliš snadné. Lepší než ranní pozdrav ve spodním prádle, i když to byla taky skvělá zábava. Očividně si nevšimla županu, který visel přes opěradlo židle vedle něj.

Ještě pořád viděla jen to, co chtěla vidět, a věřila, čemu chtěla věřit.

Ivy se zastavila a zhluboka se nadechla, jako by sbírala sílu – nebo možná trpělivost – a otočila se k němu. Podařilo se jí setřít stopy jakékoli emoce z tváře, ale zapomněla, s kým má tu čest. Zachytil i jemné signály, kterých si nikdo nevšiml. Jemná vráska u obočí a nepatrné napětí v čelistech. Způsob, jakým zatnula zuby a přimhouřila oči do úzkých štěrbin.

Možná ani nevěděla, že to dělá.

Mohla předstírat, že není rozčilená, ale Dillon věděl své.

„Proč mám takové tušení, že to není náhoda?” zeptala se.

Pokrčil rameny. „Nemá to něco společného s tím, že jsi pesimista?”

„Co tady děláš?”

Obdařil ji zářivým úsměvem a zvedl tašku přehozenou přes rameno. „Suvenýry. Pro moji sekretářku.”

„Spodní prádélko?” odhadla.

„Ale fuj. Na spaní preferuju přízemní věci. Například trička…” Naklonil se blíž a snížil hlas: „Nejraději nic.”

Obrátila oči v sloup.

„Kromě toho, mojí sekretářce je šedesát osm.”

„Nechtěl sis jít zahrát golf?”

„Nakupování je větší zábava.”

Unikl jí pohrdavý povzdech. „Teď vím, že lžeš. Miluješ golf a nakupování jsi vždy nenáviděl.”

„Máš pravdu. Vyděsila mě společnost u golfu. Jak jsi je nazvala? Dvojčata?”

Nelhal. Měl těch dvou plné zuby ještě od včerejší večeře. A mučení Ivy by zvítězilo nad golfem vždy. Musel na ni náhodou narazit tak, jak „náhodou” vešel do jejího pokoje. Ale nepočítal s tím, že se nechá vtáhnout do emocionálně náročné debaty o nepovedeném manželství.

Snažila se mu přičíst vinu za rozchod. Ani ho to nepřekvapovalo.

Paní Dokonalá. Paní Nic-Není-Pro-Mě-Dost-Dobré. Možná udělal pár chyb, menších, až zanedbatelných, ale pokud byl někdo zodpovědný za rozvod, tak to byla ona.

A proč si myslí, že to, co udělal včera při večeři, nějak souvisí s ní? Jenom pomohl kamarádovi. Blake byl dobrý člověk. Dobrák, který by dal neznámému člověku v nouzi i poslední košili. Ale odjakživa nechával po sobě šlapat svou rodinu. V podpatcích.

Deidre pro něj byla perfektní. S jemnou mluvou a zdrženlivá, možná trochu ostýchavá. Ale Dillon cítil, že má v sobě víc, když se jí podíval do očí. Viděl v nich jiskřičky něčeho většího. Sebedůvěru, kterou si ještě nedovolila rozvinout. Pokud měl dobrý odhad, určitě po sobě nenechá dlouho šlapat.

Doufal. Jinak ji snědí zaživa.

„Dobrá,” ozvala se Ivy s nuceným úsměvem. „Bylo… hezké tě zase vidět.”

Zasmál se. „To je ta největší lež, jakou jsem kdy slyšel.”

„Máš pravdu, lžu. Nashle.” Otočila se a odkráčela.

Prodírala se davem lidí. Vážně si myslí, že ji nechá tak snadno odejít?

Měl dovolenou a plný nárok na trochu zábavy.

Ivy se vyhýbala lidem a razila si cestu kupředu. Odolávala nutkání pustit se do běhu a dovolit Dillonovi, aby viděl její zoufalství.

Na trhu byl hluk a horko a vzduch byl prosycený kořenitou vůní neznámých jídel, na které se jí sbíhaly sliny a toužila je ochutnat. Bylo tam milion neznámých věcí a míst čekajících na prozkoumání.

A chtěla to udělat sama.

Uplynulo asi třicet sekund, než se Dillon ozval: „Kde je oheň?”

Sama pro sebe zasténala. Nenechá ji samotnou. Bude se jí držet celé odpoledne jako pijavice. Jak ji dokázal najít? Počkala, až nikdo u dveří nebude, když bude vycházet z domu. A nikomu, dokonce ani Deidre, neřekla, kam jde.

Lhal jí o golfu? Schoval se někde a čekal, až vyjde, a pak ji sledoval? Byl snad tak úchylný?

Hloupá otázka. Samozřejmě, že byl.

Čím si to zasloužila?

Mohla to zvládnout dvěma způsoby. Mohla předstírat, že jí to nevadí, nebo mu neomaleně říct, aby odešel. Ale Dillona znala. Kdyby se přiznala, jak ji rozčiluje, jenom by tím přidala polínka do ohně. Nejlepší a jediný způsob, jak se ho zbavit je předstírat, že jí to nevadí. Možná se začne nudit a najde si jinou oběť na mučení. Doufejme.

Takže ho bude mít na krku celé odpoledne. Možná ještě déle.

Jupí. Nemohla se dočkat.

Zboku si ho nenápadně prohlédla. Kráčel vedle ní,palce nedbale zaháknuté v předních kapsách džínů jako vždy, a na okamžik se jí zastavil dech. Nohy měl obuté ve vybledlých vyleštěných kovbojských botách značky Levi’s. Bílý nátělník zvýrazňoval do zlatavá opálená ramena a štíhlé vyrýsované svaly. Mírně rozcuchané vlasy navozovaly dojem, jako by právě vstal z postele a projel si je prsty. Což dělal před deseti lety.

Ale když se na něj člověk zahleděl lépe, poznal, že je v něm i něco jiného než jen hezký obličej. Byla na něm znát dobrá výchova a šlechtické kořeny.

Svůj stav prezentoval pravdivě. Zjev ho doplňoval, ale nechával mu dost svobody.

„Tak teď jsi žádaná autorka,” řekl.

„Dá se to tak říct.” Snažila se zachovat lehký tón konverzace. Nechtěla říct nic nevhodného, aby mu nedala další munici, kterou by použil proti ní.

„Slyšel jsem, že píšeš pokračování své útlé knížky.”

„Ano?” Mohl se tvářit blahosklonně, jak chtěl, ale ta „útlá” knížka vydělala víc peněz, než kdy se spolu-autorkou Mirandou Reedovou doufaly.

Obě si prošly nepříjemným rozvodem a projekt byl míněn víc terapeuticky, než aby vydělal nějaké peníze. Ani si nebyly jisté, jestli se pro jejich práci najde nějaký vydavatel. Vlastně byly přesvědčené, že rukopis zůstane ležet nedotčen na stole nějakého apatického editora, pomalu zežloutne a zapadne prachem.

Nejenom že se kniha prodávala, ale stala se předmětem souboje několika vydavatelství. Od svého vydání se držela na čele seznamu bestsellerů. Byla to šťastná trefa, která oslovila mnoho čtenářů. A odhalila znepokojivě veliké množství žen, které prošly nebo právě procházejí bolestivým rozvodem.

To utvrdilo Ivyinu víru, že šťastné a úspěšné manželství je vzácná anomálie, která nepotká většinu populace. A kromě několika málo výjimek bylo pro ženy lepší zůstávat bez partnera.

„Mám dojem, že ti teď došla inspirace na psaní,” ozval se Dillon.

Měl snad vyhlášený bilionář strach, že by mohl opět vidět svou pestrou minulost v tisku?

Dobrá, dobrá. To znělo zajímavě.

„Trápí tě nějaké obavy?” zeptala se.

„No, přemýšlím, že bych také napsal knihu.”

Pokud se ji pokouší vyděsit, musí se snažit víc. „Přeju ti hodně štěstí.”

„A popsal bych všechny intimní detaily našeho manželství.” Usmál se a přikývl, jako by se mu ta myšlenka zalíbila. „Ano. Anebo ještě lépe. Možná bych měl poslat článek nebo radši dva do Penthouse Fórum.”

„Sex s tebou nebyl až tak vzrušující,” namítla. Věděla stejně dobře jako on, že to byla velká lež. Ke konci byl jejich sexuální život stejně výbušný jako jejich nálady. Jako by chtěli všechny frustrace vybít v posteli.

„Zapomněla jsi, jak jsme si hráli s láhví horkého karamelu a tys mě nechala, ať ho olížu z tvého -”

„Pamatuju,” přerušila ho a zápasila s červení, která jí začala stoupat do tváří. Horký karamel nebylo jediné jídlo, s kterým si hráli. Vynořily se v ní zamilované vzpomínky na šlehačku s třešněmi v maraskinu.

„A pokud mi paměť slouží, měla jsi takový citlivý bod hned tady…” Natáhl ruku a projel jí ukazováčkem pod uchem.

Instinktivně mu ruku odstrčila, ale to už se jí pod kůží zavlnilo erotické zachvění a zanechalo ji rozehřátou a rozechvělou. Propíchla ho varovným pohledem.

Vítězství mu vykreslilo na tvář triumfální, samolibý úsměv. „Ano, ano, madam, ještě pořád tam je.”

„Zkus to ještě jednou a přijdeš o prst.” Verbální obtěžování byla jedna věc. Doteky byly za povolenou hranicí.

„Asi jsem vyřešil tvůj.problém.” Ona má asi nějaký problém. Šel přímo vedle ní. Ale musela se zeptat: „Jaký by to měl být problém?”

„Sex.”

Sex? Nemohla se dočkat, kam tím míří. „Můj problém je sex?”

„Vsadím se, žes ho už dlouho neměla.”

Vzpomněla si na Deidřin komentář o svém životě bez sexu. Musela přiznat, že už dlouho s žádným mužem nebyla. Neměla čas na vztah, ještě tak na vztah na jednu noc. Ani si nepamatovala, kdy naposledy byla s mužem. Ale jak řekla Deidre, nepotřebovala muže, aby se cítila naplněná. A pokud hledala sexuální uvolnění, nepotřebovala k tomu muže.

„Na čem jsou založeny tvé předpoklady?” zeptala se Dillona.

„I když se to snažíš potlačit, je v tobě hodně vášně.

Vášniví lidé potřebují pravidelný sex, jinak jsou roz-

mrzelí. A miláčku, ty jsi protivná už od té doby, co

jsme přijeli.”

Napadlo ho někdy, že je rozmrzelá z něj?

„A také to nemůže být sex s kýmkoli,” pokračoval.

„Musí být kvalitní, nejlépe s někým, kdo dobře ví, jak

rozdmýchat vzájemně oheň.”

Byla si jistá, že se pro tuto práci nabízí. To si vážně myslí, že se opět vetře do její postele? Mohl být tak domýšlivý?

Samozřejmě, že mohl.

Nabízela se otázka, jak by s tím měla naložit. Jak ho odkázat na patřičné místo a udělit mu lekci, kterou se měl naučit už dávno?

Měla by udělat něco, co nečeká. Něco, co by ho úplně vyvedlo z míry.

Najednou se prudce zastavila uprostřed ulice a otočila se k němu. Než se stihnul zorientovat a než ji mohl její rozum zastavit, uchopila prsty jeho košili. Omotala mu druhou ruku kolem krku a přitáhla si ho k sobě.

Voněl mýdlem a šamponem a pod prsty cítila jeho jemné vlasy. Ještě spatřila údivem rozšířené panenky, než mu vtiskla polibek na vlhké, mírně rozevřené rty.

Právě když si Dillon myslel, že má Ivy v hrsti, udělala něco naprosto nečekaného a pro ni netypického. Čekal od ní jinou reakci. Ledové, vraždící pohledy nebo skoupé poznámky. Poslední, co čekal, byl polibek.

Ani za milion let by nečekal, že se mu bude líbit.

Jeden dotek jejích plných, jemných rtů, jediné ochutnání sladkých úst a všechny bojové plány, hořkost, vzteklá slova, která po sobě házeli jako dýky, se rozplynuly v horkém, suchém mexickém vzduchu.

Bylo to rychlé a náhlé, jako útok stíhačky, a než se jeho mozek vzpamatoval a řekl tělu, ať reaguje, bylo po všem.

V dalším okamžiku stál na hlučné, přelidněné ulici. Ivy se na něj dívala s rukama opřenýma v bok. Měla ledové oči. V tom momentě pochopil, co udělala a co tím myslela. Z důvodů, kterým nechtěl rozuměl – nebo si přiznat – se cítil podveden.

Nikdo se na něj nedíval s takovým přímočarým a upřímným obdivem jako Ivy. Jeho jméno mu poskytovalo mnoho výhod. Malým lusknutím prstů mohl mít každou ženu, po které zatoužil.

Ale potřeboval jenom jedinou, Ivy.

Prohlédla ho. Viděla skutečného člověka uvnitř. Rozuměla mu jako nikdo jiný. Možná byla jediná, která si dala tu práci a zkusila to.

Pozorovala ho dobrých třicet sekund a vypadala téměř znuděně. Pak pokrčila rameny. „Nic.”

Au. Skórovala jedna nula a byl to přímý zásah.

„Asi to už pro mě nikdy neuděláš,” řekla omluvně. „Ale cením si tvé nabídky.”

Otočila se a sukně se jí kolem nohou rozvířila. Až pak si toho všiml: lehké zachvění v hlase, bušící tepna na krku a červené skvrny na tvářích.

Nepromarnil rok manželství, aniž by se naučil rozeznávat ženské signály. Dokázal v ní číst jako v otevřené knize. Nebyl jediný, koho polibek zasáhl. Chtěla ho taky.

To si vyžádá malou změnu plánu. Ještě zábavnější než rozčilovat Ivy bude dostat se jí do kalhotek. To by bylo naprosté vyrovnání dluhu.

Vyrazil za ní a usmíval se. Zdá se, že tuto hru posunuli na zcela jinou úroveň.

ŠESTÁ KAPITOLA

Zotavení po rozvodu zabere obvykle dva roky. Projděte tímto obdobím den za dnem. Věřte mi, přijde chvíle, kdy se ohlédnete zpátky a budete se divit, co jste na něm viděla.

– výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Políbit bývalého manžela. Vynikající nápad.

Tak rychle, jak jen na vratkých nohách dokázala, zamířila poslepu tím směrem, ve kterém doufala najít jejich vilu. Modlila se, aby za ní Dillon nešel.

Zvětralá omítka domů, baldachýny divokých barev a moře pohybujících se těl se rozpily jako rozmazaná olejová malba na třírozměrném plátně. Hlasy a zvuky se slily a přicházely jakoby z dálky. Cítila se dezorientovaná. Třásly se jí ruce a srdce jí splašeně bilo na poplach.

Jeden polibek a okamžitě se cítila ohrožená.

Co si vlastně myslela?

Nemělo se to stát tímto způsobem. Chtěla si přece dokázat, že už všechny city k němu překonala. Nepočítala s tím, že by se jí polibek líbil.

Myslela si, že nic neucítí.

A pokud měla něco ucítit, proč to nemohla být ne-nenávist? Zhnusení by bylo taky dobré. Anebo starý dobrý vztek.

A co kdyby je někdo na ulici poznal? Někdo, kdo četl její knihu. Co kdyby vyšlo najevo, že se schází se svým bývalým manželem? Co by si o ní lidé pomysleli ? Jak by jí mohli věřit čtenáři, nemluvě o pacientech, když se nedokáže řídit podle vlastních doporučení?

To bylo zlé.

Velmi, velmi zlé.

Ale musela si přiznat, že vidět jeho zaražený výraz, vědět, že pro jednou ho dostala ona, za to stál. Asi to bylo trošku sadistické. Jako kdyby si odřízla nos, protože nenávidí svůj obličej.

„Umíš mizet docela rychle, když od něčeho utíkáš,” ozval se známý mužský hlas za jejími zády a Ivy potichu zaklela a srdce jí pokleslo.

Oh, ten hulvát.

Potřebovala aspoň minutu, aby se dala dohromady. Nemůže dovolit, aby ji viděl tak vykolejenou.

Byla to jenom náhoda. Byla tak zaujatá kariérou, zahlcena propagováním první knihy a psaním druhé, že na sex ani nepomyslela. Takže teď reagovala trochu přehnaně. Dobrá, reagovala velice přehnaně. Ale reagovala by stejně, i kdyby políbila jakéhokoli jiného muže. Není to tím, že políbila právě Dillona.

Snažila se vy čarovat jméno, nějakého přitažlivého, příjemného muže, kterého znala. Možná někoho, kdo pracuje ve stejné budově nebo z klubu, kam si chodí zaplavat. Nebo z potravin na rohu. Musí si na někoho vzpomenout. Kolem ní přece denně procházejí desítky mužů.

Zatím ji nikdo nenapadl.

Oh, ksakru, komu tohle všechno namlouvá? Mohla se donekonečna vymlouvat na přeplněný kalendář a moře práce, ale hluboko uvnitř věděla, kde je pravda. Důvod, proč s nikým nespala… déle, než si chtěla přiznat, byl ten, že nepotkala nikoho, s kým by se vyspat chtěla. Žádný muž ji natolik nepřitahoval, aby s ním navázala intimní vztah. Až dodnes.

Oh, ne. Nesmí na to ani pomyslet. Nechtěla se vyspat s Dillonem. Ne teď, ani jindy.

„Od čeho přesně utíkám?” zeptala se. Dokázala udržet stabilní a nezaujatý tón.

Vzápětí uslyšela hluboký barytonový smích, který obrušoval její nervy a zanechal je obnažené a nechráněné.

Věděl to. Přesně věděl, co s ní polibek udělal, a do konce týdne jí to bude připomínat. Nezbaví se ho žádným útěkem, skrýváním ani nevšímavostí.

Kdy tato noční můra skončí?

Chtěla se otočit k Dillonovi, i když ještě přesně nevěděla, co udělá nebo řekne – odevzdaná faktu, že ať udělá cokoliv, bude to jenom horší – když spatřila na druhé straně ulice Deidre a Blakea, dva anděly spásy.

„Deidre!” zavolala a horečnatě mávala rukama, aby si jí všimli. Jakmile se Deidre otočila za hlasem, Ivy věděla, že se něco přihodilo. Deidre byla bílá jako křída a opírala se o Blakea, jako by se nemohla udržet na vlastních nohou. Zapomněla na Dillona a všechny příšerné události z celého dne a pospíchala přes ulici k sestřence. Zblízka zahlédla na Deidřině čele obvaz.

Na jejím groteskně opuchlém čele.

Na Ivy musela být na první pohled vidět hrůza a překvapení, protože první věc, kterou Deidre řekla, bylo: „Není to tak zlé, jak to vypadá.”

„Podívám se.” Aniž by čekala na Deidřino svolení, zvedla obvazy a podívala se zblízka. Nad levým okem čněla pořádná boule a od spodního okraje obvazu se táhly purpurové stopy. „Co se ti to stalo?”

„Údajně nehoda při golfu,” promluvil Blake zahořkle.

Deidre se od Ivy odtáhla a hodila po něm přísným pohledem. „Byla to nehoda. A doktor na klinice říkal, že do svatby to splaskne.”

„Musela jsi k doktorovi?”

Deidre přikývla. „Museli mi to sešít třemi stehy.”

Proč se to muselo stát tento týden? Je to další skvrna na nejdůležitějším dnu Deidřina života.

„Kdo ti to udělal?” zeptal se Dillon. Při zvuku jeho hlasu se Ivy otřásla. Nevěděla, že šel za ní.

„Přítelkyně Dalea,” vyprskl vztekle Blake. „Houpala si v ruce holí a upustila ji. Hůl vyletěla a udeřila Deidre do hlavy.”

„Ale byla to nehoda,” dodala Deidre s nuceným úsměvem, který nikoho neoklamal. „Věř mi, nemá tak dobrou mušku. Stěží se trefí do míčku, natož do člověka, který stojí patnáct metrů za ní.”

Dillon se díval z Deidre na Blakea. „Která z nich je Daleova přítelkyně? Jů nebo Hele?”

Blake pokrčil rameny.

„Kdo ví. Nedokážu je rozeznat. Když se všechno semlelo, snažil jsem se zastavit krvácení, a ne zjišťovat, kdo to zavinil.”

Ivy trápila jenom Deidřina bledá sinalost a tmavé kruhy pod očima. Jak se opírala o Blakeovo rameno, jako by se bez něj nedokázala udržet na nohou.

V Dillonových očích se zrcadlila stejná obava. „Asi by ses měla vrátit domů a chvíli si odpočinout. Trošku spánku ti neuškodí.”

„Ne! Nechci strávit týden před svatbou v posteli a litovat se.” Deidre měla na krajíčku a Ivy měla dojem, že v tom bylo něco více, než co přiznala. „Už nechci o mojí hlavě slyšet ani slovíčko.”

Blake se pobaveně podíval na Ivy a Dillona. „Co tady vy dva děláte?”

Ve skutečnosti se ptal, proč jsou spolu.

„Nakupovali jsme a natrefili jsme na sebe,” vysvětlila stroze Ivy. Propíchla Dillona pohledem, který jasně říkal, že dobře ví, že to nebyla žádná náhoda. A kdyby se čirou náhodou přeřekl jedním slovíčkem o tom, co se stalo, zemře velice pomalou a bolestivou smrtí. Nejspíš ho ukousají mravenci.

Jen se usmál. „Tak, tak. Právě jsem se chystal pozvat Ivy na oběd.”

„Supr!” vyrazila ze sebe Deidre a mimovolně se otřásla. „My jsme právě hledali nějakou příjemnou restauraci.” Zachytila se Ivyina ramena a stiskla ji. Silně. „Můžeme se jít najíst všichni.”

Pevný stisk jasně říkal, že tentokrát Ivy nemá na výběr. Půjde, i kdyby ji tam Deidre měla odtáhnout násilím.

Ivy se smířila, že se nevyvlíkne, aniž by udělala scénu a všechno pokazila ještě víc. Nasadila příjemný úsměv a přikývla: „Dobře. Pojďme se najíst.”

Jakmile jim číšník v uspěchané, hlučné kavárně ukázal volný stůl, Deidre prohodila něco v tom smyslu, že se musí upravit, a zatáhla Ivy na dámské toalety. Stiskla Ivyino rameno tak pevně, až jí málem zastavila krevní oběh. Pustila ji, až když byly konečně v bezpečí za dveřmi.

Ivy si setřásla krev zpátky do konečků brnících prstú. „Dobrá, co se děje?”

„Nenávidím je,” vyprskla Deidre zuřivě, jako by to ani nebyla ona. Po tvářích se jí koulely slzy vzteku. „Nenávidím obě Jů a Hele a Blakeovy bratry.”

Slovo nenávist jaktěživo nebylo v Deidřině slovníku. Byla příliš hodná. Ale zřejmě i ona měla své hranice.

„Co se stalo?”

„Když jsem dostala tu ránu, Blake šel do půjčovny půjčit auto. Zatímco byl pryč, ti čtyři byli -” hlas se jí zlomil a z očí jí vytryskly slzy.

Ivy ji popadla za ramena.

„Byli co? Co udělali?”

Deidre nahlas popotáhla nosem a hřbetem dlaní si setřela slzy. „Dělali… si ze mě legraci. Šeptali si za mými zády a smáli se.”

Skutečně byli tak hrubí? Tak krutí?

„Slyšela jsi, co si povídali? Možná jsi jim dobře nerozuměla. Možná nemluvili o tobě.” Už když ta slova vyslovila, nevěřila jim.

„Dívali se přímo na mě a slyšela jsem Dalea, jak říká, že to byla moje vina. Že jsem stála příliš blízko odpalu.”

Ne, to byla Ivyina vina. Obávala se, že svým vystoupením u večeře dvojčata jenom popudila a situace se zhoršila. Možná se jí odplácejí. Neměla klesnout na tuto úroveň.

A kdo ji navedl, aby to udělala?

Dillon.

To neomlouvalo její chování. Nezbavuje ji to zodpovědnosti, ale když se to vezme do důsledků, mají na svých hlavách stejný podíl viny oba.

Uvědomila si to a hned se cítila o trochu lépe.

„Ví Blake, co si říkali?”

Popotáhla a potřásla hlavou. „Už beztak se cítí špatně. Jenom by se to zhoršilo.”

Ivy si nebyla jistá, jestli to může být ještě horší. Může se to vyvinout do tropické bouře nebo tsunami.

„Ani se mi neomluvila.” Deidre si osušila oči. „Co jsem jim jenom udělala? Proč jsou proti mně tak zaujatí?”

„To není kvůli tobě, Deidre. Už jsem to říkala včera u večeře. Jsou nejistí a hojí si na tobě nulové sebevědomí. Když tě ponižují, cítí se lépe.”

Zašla do prázdné kabinky, odvinula kus toaletního papíru a podala ho Deidre. „Také je možné, že žárlí.”

„Aha,” zasupěla rozzlobeně Deidre. Osušila si oči a vysmrkala se. „Jsem si jistá, že mi závidí přebytečná kila a moji ohavnou pleť. Vypadám vedle nich jako ošklivé káčátko vedle labutí.”

„Nemá to nic společného s nadváhou nebo vzhledem. Žárlí, protože bez ohledu na to, jak budou štíhlé, hezké a blonďaté, nikdy nebudou tak šťastné jako ty a Blake. Ksakru, i já žárlím, a to se ani nechci vdávat.”

Deidre se zatvářila rozpačitě.

„Myslím to vážně. Blake je do tebe zblázněný. Všichni vidí, jak jste vy dva spolu šťastní, jak moc se máte rádi. I kdyby byla dvojčata na tebe nevím jak hnusná, tohle ti nemůžou vzít.”

V koutku Deidřiných úst se uhnízdil úsměv. „Opravdu si myslíš, že žárlí?”

„Jsem o tom přesvědčena. Tyhle dvě můžou být na pohled atraktivní. Dokonce krásné. Ale uvnitř jsou velmi ošklivé.”

„Blakeovi bratři si to nemyslí.”

„Nejsou o nic lepší. Někdy přemýšlím, jak z Blakea mohl vyrůst normální chlap se zdravým rozumem, když je zbytek rodiny tak šílený.”

Deidre se začala usmívat. „Šílení? Je to oficiální diagnóza?”

Ivy se rozesmála. „Naprosto.”

Deidre možná nebyla krásná podle konvenčních měřítek, ale měla hřejivý, upřímný úsměv a dobré srdce. Ivy doufala, že Blake ví, jaké má štěstí.

A možná někde hluboko uvnitř také žárlila. Ale nikdo jiný neměl to štěstí, aby našel, co měli Deidre a Blake.

Někteří lidé na to prostě neměli.

Deidre si ještě naposled osušila oči a hodila mokrý kapesník do odpadkového koše. „Víš, někdy to vypadá hodně špatně, ale ty mi vždycky pozvedneš náladu.”

„Mám na to školy.”

„Ne, vždy to tak bylo. Už když jsme byly malé holky. Je to dar.”

Kdyby to byla pravda, Ivy by si přála, aby ten dar mohla použít na sebe.

„Proto jsem vás s Dillonem dala dohromady,” přiznala se Deidre. „Chtěla jsem ti pomoct, jak ty vždycky pomáháš mně. Chtěla jsem, abys byla šťastná.”

„Já jsem šťastná.” Slova jí vyklouzla automaticky, ale zněla prázdně. Jako by o nich už nebyla tak přesvědčená.

„Když už jsme u Dillona,” ozvala se Deidre, „o co mezi vámi dvěma opravdu běží?”

Ivy pokrčila rameny. „Jak už jsem řekla, náhodou jsme na sebe narazili.”

„Jsi si tím jistá?”

Něco v Deidřině výrazu Ivy varovalo, že ví něco víc. „Samozřejmě, že si jsem jistá.”

„Takže se mi snažíš tvrdit, že jsi se jenom procházela po ulici a náhodou jsi vrazila svými rty do jeho úst? Nebo je v tom něco dalšího?”

Ivy sebou trhla.

Sakra. Nestačí, že její plán vyhořel, ale z tisíců lidí, kteří bloumají městem, právě Deidre byla svědkem jejího omylu.

„Viděl to Blake?”

„Máš štěstí. Díval se na druhou stranu. A než se zeptáš, ne, nic jsem mu neřekla. A když nebudeš chtít, ani mu to neřeknu. Ale nemysli si, že tě tak lehce pustím. Chci vysvětlení.”

Ivy otevřela pusu, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Neměla ani páru, co říct.

„Ivy?” povzbudila ji Deidre a netrpělivě klepala nohou o zem. „O co jde?”

„Když nepůjdeme ke stolu, muži vyhlásí pátrací akci.” Ivy se pokusila pohnout směrem ke dveřím, ale Deidre jí zastoupila cestu.

„Nenechám tě odejít, dokud mi neřekneš pravdu.”

Ivy si povzdechla. Asi by si to měla také vyjasnit. Nejhorší, co by mohla Deidre říct, by bylo: vždyť jsem to říkala. „Dobrá, tak jsem ho políbila. Snažila jsem se mu dokázat, že mi je úplně lhostejný. Že už mě vůbec nepřitahuje.”

Deidre přikývla. „Chápu. Fungovalo to?”

„Umm…” Kousla se do rtů.

„Pravdu, Ivy.”

„Asi mě to trošinku… zmátlo.”

„Viděla jsem tvůj obličej, zlato. Vypadala jsi hůř než jen malinko zmatená. Vypadala jsi, jako bys potkala ducha na vánočním večírku.”

Dobrá, nebylo to tak zlé.

Pokud věděla i Deidre, jak se cítí, Dillon to musí vědět naprosto přesně. Tento muž dovedl záhadně číst v jejích myšlenkách a řeči těla.

„Víš, měla jsi pravdu,” obrátila se k Deidre. „Už jsem dlouho neměla sex. Očividně příliš dlouho. A s Dillonem to nemá nic společného.”

„To je v pořádku, Ivy.” Deidre stiskla kliku a otevřela dveře. „Když si to budeš dostatečně dlouho opakovat, možná tomu i uvěříš.”

SEDMÁ KAPITOLA

Chcete odhalit skryté (a nečestné!) taktiky mužů, kterými nám dělají ze života peklo?

(Pšš… neříkejte jim, že je známe!) – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ten chlap se na ni pověsil jako klíště.

Po nečekaně klidném obědě, jak musela neochotně přiznat, se Deidre, Blake a Dillon vydali na prohlídku místních památek. Ivy zamířila zpátky do domu. Naštěstí byl úplně prázdný. Žádná dvojčata, žádní bývalí manželé ani neurotické potlučené nevěsty. Jenom uklidňující ticho.

O třicet vteřin později vkráčel dovnitř Dillon.

Ivy měla chuť vzdát se a zvednout ruce nad hlavu, zhroutit se a plakat. A zároveň shodit Dillona z balkonu dolů z útesu rovnou do moře.

Vzpamatuj se, napomínala se. Dělá to z nějakého důvodu. Chce tě naštvat. Neukaž mu, že se mu to daří.

„Myslela jsem, že ses chtěl podívat na místní památky,” řekla nevýrazně, jako by se ptala jen ze zdvořilosti.

Ledabyle pokrčil rameny. „Změnil jsem názor.”

Ne, nezměnil. Měl to v plánu.

Navnadit ji zdáním svobody, pár vzácných okamžiků samoty a klidu, a pak se objeví a bude ji znovu pošťuchovat.

Kolikrát ho smete, tolikrát se k ní vrátí jako bumerang. Je k ní přitahován jako prach ke statické elektřině.

Ale v tomto případě jí prachovka moc nepomůže. Nikdo se nedokáže zbavit takového otravy jako je Dillon. Uvědomila si, že by se musela zavřít do pokoje po celý zbytek týdne, aby se s ním nepotkala.

To snad nemůže už být horší než strávit týden s ním.

„Jdu si odpočinout do pokoje. Uvidíme se později.” O hodně, hodně později.

„Rozumím, že potřebuješ chvilku o samotě,” poznamenal s ďábelským pohledem. „Ten polibek tě pěkně rozžhavil. Musíš jít a postarat se o svoje touhy.”

„Cože?” Na chvilku zůstala zmateně stát, a pak jí to došlo. Uvědomila si, co tím myslí. Opravdu se domnívá, že jde nahoru, aby se –

„Nemám nic proti tomu udělat si dobře.” Přikročil blíž a v očích mu planula touha. Ztišil hlas o několik decibelů, i když tam stáli sami. „Možná si nevzpomínáš, ale rád se dívám.”

Oh, pamatovala si.

Společné vzpomínky jí ještě dnes vháněly do tváře červeň. Na rozdíl od ostatních mužů, se kterými chodila, s ní nikdy nehrál hru kdybys-mě-milovala-tak-bys-to-udělala. Byl trpělivý. Něžný a velkorysý milenec. Nikdy neupřednostnil své potřeby před jejími.

Vzpomínky zalily Ivy jako rozpuštěná mléčná čokoláda. Živé, sladké a hřejivé. A v hlavě se začal rozvíjet ten radostný, neurčitý pocit…

Sakra. Sakra. Sakra.

Začínal rozehrávat poznenáhlu sexuální hrátky, kterých byl mistrem. A ona mu na to jako idiot skočila. Opět! Jak může být někdo jako Dillon, kterého tolik nesnáší, zároveň tak zatraceně přitažlivý? Třeba její nenávist není tak velká, jak si myslela.

Nejhorší na tom bylo, že to věděl. Přesně věděl, co jí provádí, a užíval si to plnými doušky.

Potřeboval zchladit.

Shodit ho z balkonu do oceánu nepřicházelo v úvahu, ale mohla by se rozhodnout pro nějakou alternativu.

„Na druhou stranu, možná si půjdu smočit nohy do bazénu a zchladím se.” Změnila směr a zamířila k francouzskému oknu vedoucímu ke krytému bazénu. Věděla, že půjde za ní. Nezklamal ji.

Mužské libido ho dnes přivede do větších problémů. Byla ráda, že na vlastní oči uvidí, jak mu chutná jeho vlastní medicína. Dokonce mu tu hořkou pilulku podá.

Proklouzl kolem ní a jako džentlmen, kterým byl vždycky, jí otevřel dveře. Vykročila ven a do tváře jí udeřila suchá horká zeď rozpáleného vzduchu.

„Ufff,” vydechl Dillon. „Je tam vedro k padnutí.”

Neměj obavy, za chvíli se schladíš.

„Půjdu připravit chlazený nápoj,” navrhl. „Můžu ti něco přinést?”

„Cokoliv.”

„Hned jsem zpátky se dvěmi minerálkami.” Jeho arogance a neotřesitelná sebejistota budou jeho zhoubou.

Přešla k hluboké části bazénu a vyhrnula si sukni nad kolena, aby si ji nenamočila. Proč mu neposkytnout hezký pohled, než půjde ke dnu? Pak se posadila na okraj. Na stehnech ucítila sálající dlaždice. Ponořila si nohy pod hladinu a studená voda jí objala kotníky. Polední slunce jí svítilo přímo do očí a nutilo ji přimhouřit víčka.

Dívala se, jak Dillon obešel bar a vytáhnul z lednice dvě láhve vody. Kromě jednoho doušku šampaňského ho ještě neviděla pít alkohol. „Už nepiješ?” zeptala se.

Otevřel obě láhve vody a přidal ke každé měsíček citronu. „Příležitostně.”

Udržuj společenskou konverzaci, aby nepojal žádné podezření, říkala si. Tvař se, že je všechno normální. „Proč jsi s tím skončil?”

„Už jsi někdy zkoušela řídit korporaci s biliony dolarů s pořádnou opicí?” Nesl k ní láhve a Ivy umírala nedočkavostí.

„Takže tě to rušilo v práci?”

Pokrčil rameny. „Vlastně jsem se k tomu nemusel nutit. Zřejmě jsem z alkoholových večírků vyrostl.” Naklonil se k ní a podal jí láhev vody. „Prosím.”

„Děkuji.” Obdařila ho zářivým úsměvem. Tohle si nechá líbit.

Natáhla se pro vodu, ale místo toho ho pevně chytila za zápěstí a trhla co největší silou. Chvilku se pokoušel chytit ztracenou rovnováhu, pak se zasmál, zaklel a bez dalšího odporu spadl do vody.

Přistál s mocným šplouchnutím v bazénu i s láhvemi a postříkal ji od hlavy po paty chlorovanou vodou.

„Jo!” Vyskočila na nohy opilá vítězstvím. Možná ji teď už nechá na pokoji. Aspoň vidí, že se nenechá trápit bez odplaty. I kdyby nepřestal, alespoň si užila zábavu.

Zadívala se pod hladinu. Každou chvilku se musí vynořit. Spatří její samolibý úsměv a uspokojení. Polibek byl možná katastrofa, ale tohle je okamžik triumfu.

Jo, každou chvilku.

Zašilhala, aby zachytila stín jeho těla oproti tmavým kachlíkům bazénu. Pořád byl u dna. Možná hledá láhve. Aby na ně nikdo omylem nešlápl. Mohl by si pořezat nohu. Divné bylo, že se nehýbal.

Na hladinu vyskočily bubliny vzduchu, ale Dillon zůstával u dna.

Co když se poranil?

Ne, to bylo hloupé. Viděla, jak spadl. Neudeřil hlavou do ničeho. Alespoň se jí zdálo. Byl v pořádku. Jen se ji pokouší přinutit, aby za ním skočila.

Na to mu neskočí.

Ale jak dlouho se dá zadržovat dech? Už to byla docela dlouhá doba. Téměř minuta. Asi.

Jak míjela vteřina za vteřinou, Ivy začínala ztrácet sebejistotu.

Co když se mu něco stalo? Co když nedýchá? Co když mluvil pravdu a skutečně neumí plavat?

Říkal jí, že se to nikdy nenaučil a ona ho bezohledně strčila do bazénu. Bude to její zodpovědnost, když se mu něco stane.

Když umře.

Srdce jí pokleslo a v hrudi jí zanechalo prázdnou, černou díru. Hlavou jí rychlostí světla probíhaly desítky hrůzných představ. Dillona vytáhnou z bazénu, jeho opálená pokožka se změní na sinavou a voskovou, modré rty ve smrtelné křeči.

Dillonův pohřeb. Musí čelit pohledům jeho rodiny a přiznat, že to byla její vina.

Přemýšlela o všech věcech, které mu mohla říct, které mu měla říct, a nikdy tu šanci nevyužila.

Pochybnosti jí rozvířily žaludek a hlava jí bezmocně poklesla. Dillona ráda neměla, ale nepřála si jeho smrt.

Co když nikdo neuvěří, že to byla náhoda? Před očima jí vytanuly titulky v novinách. Autorka bestselleru zavraždila bývalého manžela po vydání knihy, ve které ho veřejně potupila.

Dillon vyplaval kousek k hladině, ale stále se nehýbal. Ztrácela čas. V žádném případě nemohl zadržovat dech tak dlouho.

Ksakru.

Skopla sandály a skočila do bazénu. Studená voda ji polkla jako hladová bestie a ochromila její smysly. Cítila jedině těžkopádný pulz a svírající pocit paniky v hrudi. V uších slyšela tepání vlastního srdce. S každým záběrem bylo hlasitější. Otevřela oči a zamrkala, jak v nich ucítila pálení chloru. Zoufale hledala očima siluetu Dillonova plovoucího těla. Musí ho vytáhnout z bazénu a dát mu dýchání z úst do úst. Ale nejdřív vyčistit dýchací cesty. Už před lety si udělala kurz první pomoci a resistutace, ale ještě nikdy své znalosti nemusela použít. Doufala, že si bude všechno pamatovat.

Ale nejdřív ho musí najít. Zmizel, jako by se rozpustil jako mýdlová bublina anebo se vypařil do paralelního vesmíru.

Narazila na dno a snažila se rozhlédnout. Dlouhá sukně se jí omotávala kolem nohou. Podívala se nahoru a spatřila pár obutých nohou, modré džíny a spodní část mužského trupu. Zbytek byl nad vodou.

A byl naživu až příliš.

Uslyšela nad sebou tlumený zvuk a věděla, že se směje. Směje se jí.

Byl v pořádku. Po celou dobu mu nic nebylo a teď se jí směje.

Odrazila se ode dna a vyplavala nad hladinu. Plíce jí málem praskly nedostatkem vzduchu.

Před minutou toužila, aby ho zachránila. Teď ho měla chuť zabít.

Dillon se vytáhnul na okraj bazénu a posadil se vedle žebříku. Vytřel si vodu z očí a odhrnul si mokré vlasy z čela. Mokré džíny se přisály na jeho nohy jako druhá kůže, mokré boty byly nasáklé vodou a plíce ho pálily jako čert, protože dlouho zadržoval dech. Ale stálo to za to. Stálo to za ten pohled, když se Ivy vynořila z vody.

Copak se nikdy nepoučí? Kdykoli hrála špinavou hru, on vždycky klesl ještě níž, aby vyhrál. Vždy vyhrál.

Ivy vylezla z vody a rychle mrkala, aby z očí vytlačila vodu. Světlehnědé vlasy svázané do copu se jí sesunuly nakřivo a z ramene jí spadlo ramínko tílka.

Vypadala jako vymáchaná krysa.

Usmál se a řekl: „Nazdárek.”

Neječela, nenadávala mu do podrazáků. Dokonce se na něj ani nepodívala. Jenom doplavala k žebříku dlouhými, pomalými záběry a chytila se zábradlí. Napadlo ho, že se ho možná pokusí znovu strčit do vody, ale Ivy se jenom vytáhla z bazénu. Mokrá sukně se jí přilepila k nohám a byla mnohem průsvitnější než předtím.

Měla pod ní růžová tanga?

Červené oči měla studené a ústa stažená do úzké linky.

„Počkej.” Natáhl se a chytil ji za paži, ale Ivy se mu vytrhla. Mlčky kráčela terasou k domu. Mokrá chodidla pleskala o kachlíky a ze sukně odkapávala voda.

Znal každičký výraz Ivyina obličeje a přísahal by, že má slzy na krajíčku.

Proč by měla plakat? Rozuměl by, kdyby se zlobila. Čekal, že se rozzuří. Ale slzy?

Ale možná pláče, že se neutopil.

Ne. Kdyby chtěla, aby zemřel, neskákala by do vody, aby ho zachránila. Možná byla ponížená, že ji zase jednou přelstil. Správný džentlmen by se jí omluvil, i když si začala ona. Možná by ji měl upozornit, aby si příště rozmyslela, co dělá.

Vyskočil na nohy a pospíchal za ní. V promočených botách mu žbluňkalo. „Ivy, počkej.”

Šla dál, jako by ho neslyšela. Dokonce zrychlila. Prudce otevřela dveře, ale udělal dlouhý krok a zachytil ji na prahu.

„Ivy, přestaň.” Pevně jí sevřel zápěstí. Opět se mu vytrhla a kráčela do obývacího pokoje. Nebyla jenom naštvaná, že zase vyhrál. Byla vážně rozzlobená.

„Podívej, Ivy, byl to jen žert. Neber to tak vážně.”

Najednou se zastavila a prudce se k němu otočila. Měla oči podlité krví, bledou tvář a slzy se jí tlačily spod víček.

„Žert?” zeptala se nevěřícně. Spodní ret se jí chvěl a třásly se jí ruce. „Tomuhle říkáš žert?”

Pokrčil rameny. „Jenom jsem si hrál.”

„Hrál?” Udělala krok směrem k němu a zvedla paže. Napadlo ho, že ho pošle levým hákem k zemi nebo mu rukama stiskne hrdlo. Místo toho mu položila na hruď obě ruce a tvrdě ho odstrčila. Očekával útok a byl dvakrát tak těžký, takže se téměř nepohnul.

„Hrál?” zopakovala. Znovu ho odstrčila, tentokrát ještě tvrději. Popostrčila ho dozadu o několik centimetrů a vyrazila mu z plící vzduch. „Vyděsil jsi mě k smrti, ty idiote! Myslela jsem si, že ses utopil! Myslela jsem si, že jsi mrtvý.”

Slzy přepadly přes spodní víčka a začaly se kutálet po Ivyiných tvářích. Všechna zbylá pýcha z vítězství se vypařila. „Nechtěl jsem tě vyděsit.”

V očích jí hořela smrtící výbušná kombinace strachu a vzteku. Udeřila ho znovu, ale než ho stačila odstrčit, popadl ji za zápěstí. Pokusila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„Pusť mě!” Kroutila se a škubala, jen aby se vysvobodila z jeho sevření. Začal se obávat, že je tak hysterická, že ublíží nejen jemu, ale i sobě.

„Ivy, uklidni se! Nechtěl jsem tě vyděsit!” Přitáhl si ji k sobě, objal ji pažemi a přitiskl se k ní tělem, aby je oba ochránil. Byla ledová, mokrá a celá se třásla.

„Promiň.”

OSMÁ KAPITOLA

Jste frustrována bývalým manželem až na hranici únosnosti? Fyzické napadení, jistě lákavé, není řešením. Vyzkoušejte boxovací pytel nebo panenku voodoo. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ivy s ním ještě chvilku zápasila a pak zůstala tiše stát v jeho objetí.

„Promiň,” zopakoval, protože si nebyl jistý, jestli nezkouší nějaký trik. Přiložil si tvář k její mokré hlavě.

Ivyino tělo ochablo, jako by ztratila i poslední ždibíček energie a zhroutila se mu do náručí. Ovinula mu paže kolem pasu a přitiskla se k němu. Crčela z ní voda, chvěla se po celém těle a cítila se emocionálně vyčerpaná. Prostě katastrofa.

Nemělo se to stát. Hra se jim docela vymkla z rukou. Což se už jeden druhého dost nenatrápili?

„Promiň,” zašeptal a Ivy ho ještě víc sevřela. Řekl by to ještě miliónkrát, kdyby se mohlo odestát to, co se stalo.

„Já my-myslela, že jsi mrtvý,” zaškytala s tváří přitisknutou na jeho vlhkou košili. Stáhlo se mu hrdlo.

Ježíši, co se to s ním děje?

Možná to vypadalo trošku šíleně – hodně šíleně -ale líbilo se mu držet ji v náručí. Hebkou, sladkou a zranitelnou. Vždy byla tak nezávislá, vždy na koni, že mu nikdy nedala příležitost cítit se jako hrdina. Ochránce.

Pohladil ji po vlhkých, rozcuchaných vlasech a najednou si v krátkém, prchavém momentu připomněl, proč se do ní zamiloval. Podivil se, proč ji nechal odejít.

Ale nemohl ji u sebe udržet, když s ním nechtěla být.

„Budeš si přát, aby ses utopil, protože až se přestanu třást, tak tě zabiju,” varovala ho, ale nepustila se a ani neuvolnila své sevření.

Proč se tak rozrušila, když ji vůbec nezajímá? Nemiluje ho ještě někde hluboko uvnitř?

Záleží vůbec na tom? Žili spolu a jenom se trápili. Možná se milovali, ale nedokázali spolu žít. Neznamená to, že spolu neprožili krásné časy, to ne.

Zvedl jí bradu a přinutil ji podívat se mu do tváře. Dívala se na něj vodnatýma, krví podlitýma očima a po tváři jí stékala řasenka. Nemohl se ubránit úsměvu.

„Musím vypadat strašně,” popotáhla.

Projel jí palcema po tváři a osušil zbytky slz. „Ani ne.”

Vlastně si ani nevzpomínal, kdy vypadala tak nádherně a přitažlivě jako teď.

Pohladil ji palcema po plných rtech. Vypadala tak jemně a vyzývavě. Snažil se vzpomenout, jak chutnalo jejich líbání. Ne rychlý polibek, který mu vtiskla nedávno. Musí být k sobě upřímný, rozhodl se. Jestli nezíská druhý polibek, asi se zblázní.

Podíval se jí do očí a přísahal by, že myslí na stejnou věc. Najednou s naprostou jistotou věděl, že ji musí políbit. Ne chce. Musí.

Pomsta s tím neměla co dělat. Nechtěl ji trápit. Netýkalo se to ani sexu. Bylo to něco, co prostě musel udělat.

Sklonil hlavu a Ivy se vstřícně zvedla na špičky. Rychle a pevně se k sobě přitiskli. Záměrně. Jako by oba věděli, co chtějí a nebáli si to vzít bez ohledu na následky.

Vpustila ho do úst a ucítil její jazyk. Zalilo ho známé teplo a chuť a vzrušení.

Neměl žádná očekávání, ale nečekal, že ho Ivy popadne za zadek a pevně se k němu přitiskne. Náhlé překvapení ho vyvedlo z míry. Doposud si neuměl představit, jakou slast mohou poskytnout ledové, mokré džíny.

Jemně ji kousl do spodního rtu jako kdysi a Ivy zasténala rozkoší. Sten ho pohladil jako nejjemnější italské hedvábí a vzrušení narostlo na neúnosnou míru. Pak vklouzla rukou mezi jejich propletená těla a pohladila ho po rozkroku. Teď zasténal Dillon.

S neochvějnou jistotou věděl, že nemůžou skončit u polibku. Chtěl ji mít nahou. Nepřestane, dokud nebude hluboko v ní. Chtěl vidět, jak leží vyčerpaná milováním v jeho náručí.

Zatahal za mokrou halenku a pokusil se ji uvolnit a odhrnout na stranu. Potřeboval cítit pod rukama nahou kůži. Musela mít stejný nápad, protože cítil, jak zápasí s okrajem jeho košile. Alespoň jednou byli naladěni na stejnou vlnovou délku.

Ale mokré šaty musí dolů.

Opět ji jemně kousnul do rtu a Ivy zasténala. Zatnula prsty do košile a nehty se zaryly do Dillonovy kůže. Celým tělem prosila: vezmi si mě teď a tady. Nenašel žádný důvod, proč by neměl. Ani žádný důvod moc nehledal.

Pak uslyšel, jak se otevřely dveře a z chodby k nim dolehly hlasy. Do uší ho uhodilo nepříjemné, hlasité chichotání. Tak se smála jedna z dua Jů a Hele. Cítil, jak ho vzrušení v klíně opouští.

Zdálo se, že mají společnost.

Proč ji jen nevzal do náručí a nevynesl do své ložnice? Nebo její. Nebo do koupelny? Kamkoli, kde by měli trošku soukromí.

Tak rychle, jak se k sobě přitiskli, se teď rozdělili. Oba omámeně lapali po dechu. Byli promočení na kost.

Ivy několikrát zamrkala a rozhlížela se, jako by zapomněla, kde je.

Po chvíli se ve dveřích objevili dvojčata a Blakeovi bratři vítaní jako obtěžující opilec na soukromém večírku. Jeho večírku. Ještě na sobě měli golfové oblečení a Jů, nebo to byla Hele – ještě je nedokázal rozeznat – se smála. Trapně žoviálně, když se vezme v úvahu, co se stalo Deidre.

Nepřítomně přemítal, která z nich Deidre udeřila a jestli cítí aspoň špetku lítosti. Pokud se zajímá i o někoho jiného kromě sebe.

Když spatřili Ivy a Dillona, náhle se zastavili. Jedna z nich, Dillon si byl jistý, že Jů, si je znechuceně prohlížela od hlavy k patě. „Oh, Bože. Co se vám stalo?”

Ivy se podívala na Dillona, pak na sebe, a pak se obrátila k fascinovanému obecenstvu. Nemohl se dočkat, jak jim to vysvětlí.

Pokrčila ramena a s nevinným výrazem řekla: „Byli jsme si zaplavat.” Jako by to byla nejobyčejnější věc na světě, že byli oba kompletně oblečení.

Měla schopnost obrátit absurdní a neobvyklé věci tak, aby vypadaly naprosto normální.

Dillona ani za mák nezajímalo, co si ti čtyři mušketýři myslí. Samozřejmě, některé novinky se můžou dostat k jeho matce. Ale ani její názor ho nezajímal. Představil si, jak bude muset vysvětlovat a ujišťovat svou matku, že se s Ivy určitě opět neudobří. Pocítil téměř fyzickou bolest. Nestál o hádky. Nechtěl je.

Pokud to udělají, musí si to nechat pro sebe.

A udělají to. I když si Ivy možná není jistá.

„Všude nakapete,” ozvala se druhá z dvojčat a ve tváři se jí zrcadlila stejná nechuť.

Tyhle dvě potřebují malý otřes.

Ivy se podívala na rostoucí louži u nohou. „Hups. Asi bych se měla jít převlíknout do suchého.”

Podkasala si mokrou sukni a prchala ke schodišti. Stačil zahlédnout její lehký šok, když se probrala do reality. Četl z její tváře: co jsem to jen udělala?

„Asi bych se měl jít také převléknout,” dodal Dillon a zamířil za Ivy, zanechajíc zmatenou společnost za sebou.

„Kdo tady uklidí?” zavolalo za ním jedno z dvojčat, ale Dillon už byl zaměstnán klopýtáním Ivyiných chodidel po schodišti. Utíkala zatraceně rychle.

Než se dostal ke schodišti, už byla nahoře.

„Ivy, počkej,” zavolal na ni, ale buď ho neslyšela nebo nechtěla slyšet. Zřejmě to druhé, hádal.

Zmizela v chodbě a o několik vteřin později uslyšel prásknutí dveří její ložnice. Ze svého místa nemohl slyšet, jestli za sebou zamkla, ale věděl, že ano.

Nepotřeboval být žádný génius, aby mu došlo, že opět utekla.

Dillon je horší než veš v kožichu, přemýšlela Ivy, když vyšla ze sprchy do zamlžené koupelny. Vytírala se dosucha jemným, hebkým oranžovým ručníkem. Drhla se a drhla, nechala na sebe téct vodu horkou téměř k nevydržení, ale stále na sobě cítila jeho dotek. Cítila jeho vůni ze své pokožky.

Dvakrát si umyla zuby a vypláchla ústa ústní vodou, ale stále cítila jeho chuť.

Nevisel jí za rukáv nebo za nohavice. Cítila ho pod kůží, jak obíhá v krvi. Cítila ho v hlavě a všechny věci, kterým věřila a na které se spoléhala, byly najednou zmatené a nejasné.

Setřela ze zrcadla sraženou páru a podívala se na sebe. Pořádně se podívala. Ty samé vlasy, stejné oči, obyčejné, ničím nezajímavé tělo.

Tak proč se cítí tak… jinak?

Zmatená a vyvedená z míry a vylekaná… a víc živá než kdy za poslední roky.

Vklouzla do županu a otevřela dveře. Vydala vystrašené zapištění, když zjistila, že není sama.

Ne, Dillon nebyl horší než veš.

Byl virus. Rozvinutá chřipka, která ji zanechá slabou a roztřesenou zimnicí a smete do pekla veškerý zdravý rozum. Vysoce nakažlivý virus, který se vetřel do její ložnice, zatímco se sprchovala, a rozvalil se na její posteli.

„Nazdárek.” Ležel na zádech a opíral se o lokty, nohy pohodlně překřížené. Jako by mu všechno kolem patřilo. Osprchoval se a převlékl do ležérních širokých kalhot a slabě průsvitné, bílé lněné košile, která jakoby křičela: podívej na mé opálení! Pokojem se šířila vůně čerstvě oholeného muže a obalila ji jako chapadlo, které ji svůdně přitahovalo blíž. Mají viry chapadla?

Přitáhla si pásek na županu těsněji. Pro všechny případy.

Dillonovi nevěřila, a co hůř, nevěřila ani sobě. Polibek pod schody ji úplně rozložil. Nikdy by nevěřila, že přijde den, kdy bude vděčná, že uvidí dvojčata. Ale naštěstí se objevila v pravou chvíli. Zabránila jí udělat obrovskou chybu.

„Užila sis sprchu?” zeptal se Dillon a projížděl po jejím těle nahoru a dolů vlahýma modrýma očima.

Každý z bilionu nervových zakončení, nebo kolik jich měla, se probudil k životu. Mozek přepnul na nejvyšší rychlost, aby to kompenzoval a zabránil úplnému zhroucení.

Proč ho jen znovu políbila? Cožpak se nepoučila z první lekce? Nepoučila se ani z deseti nesnesitelných let?

Zůstala pod vodou příliš dlouho a nedostatek kyslíku jí určitě poškodil mozek.

Anebo byl určitě virus a Ivy neměla protilátky, aby s ním bojovala.

„Jsem si jistá, že jsem zamykala dveře, než jsem šla do sprchy,” řekla přísně a ze všech sil se snažila zachovat kamennou tvář. Takže nemohl uhodnout, že přemýšlí na tím, že určitě vypadá lépe bez šatů než s nima.

Podíval se na dveře a pak na ni. „O co ti jde?” Nemůže být víc arogantní. Sebejistý a vyrovnaný. Otrava.

„Zavřené a zamčené dveře obyčejně znamenají,

že si osoba na druhé straně dveří nepřeje být vyrušována.”

Jen se usmál zničujícím šarmantním úsměvem, který milovala i nenáviděla. Mohla mu přikázat, aby odešel. Zřejmě by se tvářil, že neslyší. Mohla by ho polít lyzolem. Věděla, že je to marný boj. Ani všechny dezinfekce a antibiotika dohromady by ho nezastavily. Jako všechny viry, které měla, musí prostě následovat svůj směr.

Ale tentokrát mu nedovolí vejít a rozpoutat ničivou epidemii. Odhrnula si z očí vlhké, rozcuchané vlasy. „Můžu se zeptat, jak jsi odemkl dveře?”

Strčil ruku do kapsy u kalhot a vytáhnul kreditní kartu. „Použil jsem Visu.”

Tím padá plán, že by zůstala na zbytek pobytu za-barikádovaná v pokoji. Ani zamčené dveře ho neudrží venku. Tím by ho vlastně nechala vyhrát.

Každou hodinou se jeho hra komplikovala víc a víc. Znalost pravidel by jí hru usnadnila, ale obávala se, že žádná nejsou.

Pokusila se vidět světlou stránku obtěžování, ale neuspěla. Zbytečně plýtvá na Dillona emocemi. Zdálo se, že ho těší, když ji dráždí.

„Potřeboval jsi něco?”

Obdařil ji zářivým svůdným úsměvem a významně nadzvedl obočí. „Ty víš, co chci, miláčku.”

Oh, tamto. Zoufale zadoufala, že si chce zahrát dámu.

A pak – oh, bože – si stáhl přes hlavu košili a hodil ji na zem vedle postele.

Fešák na obzoru.

Oči jí až přecházely z bronzové kůže a štíhlých svalů. Poklepal dlaní na matraci. „Proč si nesundáš župan a nepřitiskneš se ke mně?”

Kdyby jen věděl, jak ji to láká.

Ložnice byla jediné místo, kde ji nikdy nezklamal. A nejednalo se pouze o sex, i když byl nadpozemsky zázračný. Jednou z jejich oblíbených aktivit bylo povídání. Pár lidí mělo privilegium setkat se s intelektuálně zajímavým mužem, schovaným za rebelskou maskou věčného chlapce. Někdy celou noc promilovali a pak leželi až do svítání a diskutovali o sociálních a politických otázkách.

Pokusila se vzpomenout, kdy přestali. Když se stala návštěva baru s kamarády přitažlivější než chvíle strávené s ní. Když se diskuse zvrátily do hádek a hádky do agresivního sexu. Když už je nespojoval ani sex. Když byli pouze rozzlobení.

Když se nepohnula, povzdechl si a nechal hlavu padnout do polštářů. Měl štíhlý a opálený krk. Ivy si na bradě všimla malé říznutí od holení. „Takže to vypadá, že nebudeme pokračovat tam, kde jsme přestali?”

„To, co se odehrálo v hale, byla chyba.” Obrovská, monstrózní chyba.

„Nebyla by moje první a pochybuju, že bude poslední.”

„To nás neomlouvá. Je zřejmé, že máme nevyřešené otázky, ale nemyslím si, že je vyřešíme, když spolu skočíme do postele.”

Ne že by se jí to nelíbilo.

Věnoval jí hladový, ďábelský úsměv. „Jediné nevyřešené téma mezi námi je, že máme na sebe chuť. Když spolu skočíme do postele, teď a tady, vyřešíme všechno.”

„Možná to byl problém našeho manželství. Možná šlo jenom o sex.”

„Nejsme přece vinni, že nám to šlo tak dobře.”

Propíchla ho pohledem. Nepochyboval, že je popuzená. „Myslím to vážně, Dillone.”

„Já taky.” Natáhl ruku a odkryl deky. „Pojď sem, všechno ti připomenu.”

Jen tam stála s rukama přeloženýma přes hruď. Rozhořčeně vydechl a spadl do polštáře. To byl typický starý Dillon. Zabolelo jí u srdce.

„Miláčku, vysíláš tolik matoucích signálů, že se cítím jako na vodítku. Políbila jsi mě nebo ne? A dvakrát.”

„Nazvěme to dočasnou nepříčetností. Nahlas a srozumitelně prohlašuji, že nechci vyvolávat zmatky. Nebudeme se milovat. Ne dnes, ne zítra, ne za deset let.”

„A co v sobotu? To bychom mohli?”

„Nikdy.”

Nechal si minutu na rozmyšlenou a pak se zeptal: „Když říkáš milovat, myslíš pouze styk nebo je v tom zahrnuta i předehra?”

Ani se nenamáhala, aby odpověděla. „Není divu, že šlo naše manželství do háje. Nevydržíš být vážný ani dvě sekundy.”

Dillonovi se napjaly svaly v čelistech a Ivy poznala, že se trefila do bolavého místa. Vždy se uměla trefit. „Takže to bylo kvůli vážnosti? Přesně ti řeknu, proč šlo naše manželství do háje. Nevěřila jsi mi.”

Takže opět obviňuje ji. Jak typické. Jen si pomysli, že před pár minutami jsi vážně uvažovala, že se s ním vyspíš, plísnila se. „Pokud jsem ti, Dillone, nevěřila, měla jsem k tomu dobré důvody. Byl jsi nespolehlivý.”

„Nespolehlivý?” Teď vypadal úplně rozčilený. „Dal jsem ti někdy slib, který jsem nedodržel?”

Ráda by řekla ano. Ale Dillon nikdy svůj slib neporušil. Když jí dal své slovo, vždy ho dodržel. Ošidné bylo přinutit ho něco slíbit. Byl proto nezodpovědný nebo sobecký? Nebo pouze dokázal moudře odhadnout své hranice?

A jaký rozdíl to činí teď?

„Ne,” přikývla. „Nikdy jsi mi neslíbil nic, co bys nedodržel, ale jako vždy velmi zjednodušuješ. Vadou nebyly lži nebo nedržené sliby. Po celou dobu, co jsme byli spolu, jsi neprokázal ani špetku ctižádosti. Chuť uspět.”

„Jak jsi na to přišla?”

Zbláznil se? „Dillone, ve škole jsi propadl. Jenom jsi pil a hazardně hrál.”

Pokrčil rameny. „No a co?”

No a co? To je vše, co může říct? „Měl jsi tolik potenciálu. Mohl jsi se dopracovat na špičku.”

„Mohl? Stojím na čele bilionové korporace, Ivy. Jak dalece bych měl podle tebe ještě zajít?”

„Víš, jak to myslím,” namítla, i když měl pravdu. Ale změnit názor navzdory jeho chování nechtěla. Prostě měl jen štěstí.

„Vím jedno, Ivy. Moje budoucnost byla daná. Rodiče mě odmala připravovali. Věděl jsem, že když můj táta půjde do důchodu, převezmu jeho místo. Možná těžko strávíš fakt, že jsem to považoval za čest. A bral jsem to velmi vážně.”

Posadil se a byl blízko. Příliš blízko. Měl vážný pohled. Bylo to rušivé, protože Dillon byl vážný zřídka. „Ale když už jsem byl připoután ke společnosti po většinu svého života, nechtěl jsem strávit mládí s nosem zabořeným do knih. Chtěl jsem si užít zábavu.”

„Jak jsem to měla vědět?”

„Věděla jsi to. Věděla jsi to, protože jsem ti to říkal tisíckrát. Pokaždé, kdy jsi mi nadávala, že jsem vynechal přednášku nebo šel na večírek místo studování. Nikdy jsem ti nelhal ani nesliboval do větru. Nikdy jsem ti nedal záminku, abys mi nevěřila tomu, co jsem řekl, ale to ti nestačilo. Což nás přivádí zpátky na začátek naší debaty. TYS MI NEVĚŘILA.”

Všechno otočí tak, aby se zdálo, že nese vinu ona.

Možná měl pravdu. Možná mu úplně nevěřila. Ale bylo to komplikovanější. „Možná jsi mi nedal záminku, abych ti nevěřila,” namítla. „Ale důvěra se musí zasloužit. Musel bys něco slíbit, abys to dodržel.”

„Když jsi mi nevěřila, Ivy, proč sis mě vzala?”

„Kéž bych si tě nikdy nevzala!” vrátila mu úder zpátky a okamžitě svých slov litovala. Jedna věc je vztek a druhá záměr ublížit. Byla to zlá, bolestivá rána.

Dillon se na ni podíval. Bez výrazu, ani rozzlobený ani uražený. Jeho obličej byl jako prázdná stránka. Prázdná stránka v knize, kterou nikdy nebyla schopná rozluštit. „Je mi vážně líto, když musím poslouchat, jaké zklamání byl pro tebe náš společný život.”

Tíživé ticho se odráželo od zdí jako ozvěna. Opět se to přihodilo. I když se ze všech sil pokoušeli spolu vyjít, nešlo jim to. Jako obyčejně se nevyřešilo nic.

Jejich vztah byl jako dlouhá šňůra vánočních světýlek zamotaná do velké, zauzlené koule. Měli krátký začátek a ostrý, ježatý konec, ale střední část byla hustě propletená a plná chybějících žárovek, že si Ivy nebyla jistá, jestli se mohou dopracovat k nějakému řešení.

Možná by neměli nic řešit.Možná byl trik v tom, aby zahodili starou sadu a koupili si novou. Nebo přestat věšet světýlka, i když je život pak občas jednotvárný a bezbarvý. Dokonce nudný. Nudný, ale bezpečný.

Atmosféra v pokoji byla těžká a napjatá k nedýchání a Ivy neměla ani zdání, co Dillonovi říct. Naštěstí si Deidre vybrala právě tuto chvíli, aby zaklepala na dveře.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Neohlížejte se zpátky a jděte pořád kupředu. Nejlepší část života čeká před vámi. Váš život neřídí osud, je to cesta.

– výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

„Haló, Ivy, jsi tam?”

„Pojď dál,” zavolala Ivy. Deidřino načasování nemohlo být lepší.

Deidre zalomcovala zvenčí klikou na dveřích a ozvala se: „Je zamčeno.”

Ivy propíchla Dillona pohledem. Vloupal se dovnitř a pak opět zamknul dveře? Ten chlápek si ale věří.

Přešla pokojem a vpustila sestřenici dovnitř. Deidre vypadala podstatně lépe než před několika hodinami. Do tváří se jí vrátila barva a už neměla ten zmatený, lehce omámený výraz. Měla schopnost rychle se vzpamatovat.

„Nemůžu najít Dillona a zajímalo mě -” zahlédla Dillona válet se na posteli. „Oh! Tady jsi.”

V očích jí přeskočily zvědavé plamínky, ale ovládla se. Ivy si jen domýšlela, co ji napadlo. Dillon napůl nahý v posteli, Ivy v županu.

Nevypadalo to nejlíp.

Neměl ani tolik slušnosti, aby se tvářil provinile nebo nepříjemně. Možná to bylo dobře, protože neměli důvod cítit se provinile. Sice byla jejich konverzace zbytečná, ale nedělali nic špatného. „Ano, madam.”

„Krejčí přišel udělat poslední úpravy na smokingu. Všichni muži tě čekají v apartmánu v přízemí.”

Zvedl se na nohy. „Asi bych je neměl nechat dlouho čekat.”

Pomalými pohyby vzal košili, otočil ji lícem ven a přetáhl si ji přes hlavu. V pohledu na pracující svaly oblékajícího se muže bylo něco hypnotického. Hladká, sametová kůže lákala k pohlazení.

Smůla, že to nebyl někdo jiný.

Poodešel ke dveřím, ale pak se zastavil. Těsně u Ivy. Stál vedle ní blíž, než jí bylo příjemné. Tak blízko, aby vypadal podmanivě a rozvířil v ní další otázky.

Což zřejmě zamýšlel. Možná měl své způsoby, jak jí vrátit úder pod pás. Měla by se omluvit, ale koledoval si. On ji pronásledoval, vloupal se do pokoje a obtěžoval ji.

Ale když je to pravda, proč se cítí provinile?

Setkali se očima a Dillonův pohled byl tak intenzivní, že málem přísahala, že jí vidí až do útrob. A z nějakého hloupého důvodu se nedokázala dívat jinam.

Mohl do ní opravdu vidět? A pokud ano, mohl si přečíst, jak se cítí špatně? Věděl, že má chuť se omluvit?

Naklonil se k ní, až je dělila jen píď, naklonil hlavu a na krátký, děsivý a rozjařený okamžik si myslela, že ji políbí. Přímo před její sestřenicí. Zrychlil se jí tep a vyschlo jí v ústech.

Až bude muset vysvětlovat Deidre, co dělali spolu v jejím pokoji, a přimět ji uvěřit pravdě bude tvrdý oříšek.

Stála před ním zmrazená a málem nedýchala. Čekala, čeho je schopen. Jestli celou situaci ještě zhorší.

„Bylo to – poučné,” vypravil nakonec ze sebe, otočil se a odešel.

Nebyla si jistá, jak to myslel. Nic nevyřešili. Nebylo nic, co by měli řešit. Dokud nepřevezme svůj díl zodpovědnosti za své konání a přestane ze všeho špatného obviňovat ji. Věděla, že to se nikdy nestane.

Deidre několik vteřin vyčkávala, až na schodech zanikla ozvěna Dillonových kroků, pak zavřela dveře a obrátila se k Ivy: „Poučné?”

„Není to tak, jak si myslíš,” odpověděla Ivy.

„Nevím, co si mám myslet.”

„Nic se nestalo. Jenom jsme si povídali.”

„Povídali? Hrome!” spráskla Deidre ruce. „To je hrozné!”

Ne. Vlastně ne. „Zkoušela jsem se řídit tvou radou. Chtěla jsem vyřešit problém, ve kterém jsme oba uvízli.” „A?“ naléhala Deidre.

Oči se jí rozzářily nadšením. A velkou nadějí, která málem Ivy zlomila srdce.

Deidre byla tak rozrušená, že ji Ivy nechtěla zklamat. Ale její matka vždy říkala, že nemůžeme vyrůst, aniž bychom přijali zklamání a poznání, že některé věci v Životě nelze změnit.

Co se týče vztahu Ivy a Dillona, Deidre musí přijmout porážku.

Ivy ji přijala.

„Nezdá se, že bychom někam pokročili.” Možná by neměli nic řešit. Možná by měli jednoduše zapomenout na minulost a jít každý vlastní cestou.

Což se těžko udělá, když ji Dillon pronásleduje na každém kroku.

„Ale zkoušíte to,” vyhlásila neohroženě. Vzala Ivy za obě ruce a stiskla je. „To je důležité. Vím, že všechno bude zase dobré.”

Ivy si přála, aby mohla sdílet Deidřin optimismus, ale těžko se něco řeší s mužem, který si nechce přiznat, že dělá chyby.

Dillon jí u večeře neřekl ani slovo.

Přesně to si celou dobu přála. Aby ji nechal na pokoji. Tak proč se cítila tak mizerně?

Určitě teď pyká kvůli prohlášení: „Kéž bych si tě nikdy nevzala”. Vlastní věta se k ní vracela jako bumerang. Nejenom že to bylo hnusné a neomluvitelné, ale také nepravdivé.

Na každý dobrý den měli dva mizerné. Kdyby za každou proplakanou noc dostala desetník, mohla by si koupit mercedes.

Ale kdyby nebylo Dillona a jejich manželství -v dobrém i zlém – nebyla by dnes tím, čím je. Díky němu byla silnější. Prošla těžkou lekcí, ale dnes věděla, jak se o sebe postarat. Jak využít své přednosti.

Z nějakého hloupého důvodu mu to nebyla schopna říct.

Muži měli dnes večer v plánu vyrazit na pánskou jízdu a ženy měly udělat poslední úpravy na šatech. Před šesti měsíci Deidre předložila asi padesát návrhů šatů pro družičky, než se dvojčata uvolila a souhlasila s vybraným modelem. Ivy se otáčela před zrcadlem a musela přiznat, že barva a střih vyzdvihují její přednosti a lichotí jí. Vypadala v nich sexy.

Přemýšlela, co napadne Dillona, až ji uvidí. Jestli se mu bude líbit.

Samozřejmě, že ji jeho názor nezajímal.

„Nádherné!” zvolala švadlena, když ještě naposledy upravila ramínko na šatech. Samozřejmě, dvojčatům šaty seděly dokonale. Vypadaly jako Stepfordské paničky. Jenom budily víc odporu.

„Potřebujeme naši nevěstu,” zavolala švadlena netrpělivě směrem ke koupelně, kde Deidre zmizela, aby si oblékla šaty. Už tam byla zavřená velmi dlouho.

Dveře se pootevřely a Deidre přes škvíru zavolala: „Ivy, na chvilku tě potřebuju.” Pak se opět zabouchly.

Švadlena si hlasitě povzdechla a Jů a Hele si vyměnily popuzené pohledy.

„S tímhle přístupem tu budeme trčet celou noc!” zavrčela Jů.

„Podívám se, kde je problém,” obrátila se k nim Ivy. Nadzvedla sukni, aby ji netahala po podlaze, a vydala se ke koupelně. Zlehka zaklepala na dveře. „Deidre? Jsi v pořádku?”

Dveře se otevřely a škvírou vystřelila bílá ruka. Popadla Ivy za rameno a vtáhla ji dovnitř. Málem ani nestihla protlačit celou sukni do koupelny, když Deidre zabouchla dveře a zamkla.

Deidre si volnou rukou přidržovala nezapnuté šaty a tiskla si živůtek na prsa. Na tváři a hrudníku jí naskákaly červené skvrny. Po skráních jí stékaly pramínky potu a kapaly do výstřihu. Vypadala, jako by uběhla maratón.

„Co se děje?” zeptala se Ivy. „Domorodci jsou už neklidní.”

Zpod víček se jí tlačily slzy. „Jsem tlustá.”

Ivy si povzdechla. Už zase. „Nejsi tlustá. Budeš vypadat nádherně.”

„Ne,” Deidre trvala na svém. „Chci říct, že jsem opravdu tlustá.” Otočila se, ukázala Ivy záda a mezeru na šatech, kterou měl zakrýt zip. „Nemůžu se zapnout.”

Sakra.

„Táhla jsem a táhla, až jsem slyšela, jak se trhá látka.”

No ne. Ivy spatřila malou trhlinu, kde se krajka začínala oddělovat od hedvábí. Sakra, sakra.

„Co mám dělat?” vzlykavě šeptala Deidre. „Nemůžu se venku ukázat. Když se Blakeova máma dozví, že mi šaty nesedí, zabije mě! Stály celý majlant!”

Na Deidřinu obranu bylo nutno říct, že ji Blakeova matka přinutila objednat šaty o číslo menší a ujišťovala ji, že jí perfektně sednou, až shodí pár kilo. Při poslední zkoušce si je byla schopná zapnout až nahoru. Seděly jí, ale nesměla jíst ani hýbat se. Nebo dýchat.

Ivy Blakeovu matku neznala dobře, ale věděla, že je schopna jít přes mrtvoly, pokud něco chce. Ale Ivy nechtěla, aby byla Deidre nešťastná.

„Otoč se,” požádala ji. Sestřenice jí vyhověla se stisknutými zuby. Ivy se obávala, že si překousne ret. „Neboj. Něco s tím uděláme.”

Vzala za zip. Jezdec už byl zdeformován Deidřiným úsilím. „Chci, aby ses nadechla a vtáhla břicho dovnitř, jak nejvíc můžeš. Jsi připravená?”

Přikývla.

„Napočítám do tří. Jeden… dva… tři!”

Deidre vtáhla břicho a Ivy zatáhla ze všech sil. Deidre zareptala, když se Ivy podařilo vytáhnout zip jen do půlky. Pak se ozvala ohlušující rána, zip prasknul a jezdec zipu přeletěl přes celou koupelnu.

Malá trhlina se změnila na velkou díru.

Sakra.

„To znělo špatně,” ozvala se vystrašeně Deidre.

„To bylo špatné.” Ivy nebyla odbornice, ale s jistotou věděla, že to bude chtít pořádnou záplatu, aby se díra zakryla.

Tyhle šaty na Deidre v sobotu neuvidí. Neseděly by jí ani příští týden. Musela by hladovět a cvičit v kuse celý měsíc, aby do šatů zhubla. Ivy napadlo, jestli to má cenu. Všechna frustrace a kompromisy, jen aby se vdala.

Pro ni ne. Líbilo se jí žít bez partnera a nehodlala svůj stav změnit.

Ozvalo se hlasité bouchání na dveře.

„Chcete tam snad zůstat až do svatby?” zakřičela Hele protivně.

Z Deidřiny tváře zmizela barva a krve by se v ní ne-dořezal. „Co mám dělat?” zašeptala.

Ivy nevěděla, ale něco udělat musely. Deidre začala zrychleně dýchat a obličej jí zpopelavěl.

„Dej nám ještě pár minut,” zavolala Ivy a obrátila se k sestřenici. „Uvolni se. Něco vymyslíme.”

Deidre začala plakat. Po tvářích se jí koulely krokodýlí slzy. „To je osudové znamení.”

„Všechno se spraví,” utěšovala ji Ivy, ale Deidre neposlouchala.

„Celý tento hloupý týden, celý můj život byl jedno jediné zlé znamení!”

„Deidre, ššš -”

„A tyhle nemožné šaty nenávidím!” zaječela. Stáhla si je dolů, hodila je na podlahu a začala po nich dupat bosýma nohama. „Nenáviděla jsem je od chvíle, kdy mě ta čarodějnice přinutila, abych si je vzala.”

Oh, ne. Dlouho byla pod velkým tlakem. Nakonec se zhroutila. Úplně se rozložila.

Ozvalo se další hlasité bouchání na dveře.

„Čekáme!”

Deidre popadla zmuchlané šaty a jenom v kalhotkách a podprsence bez ramínek prudce otevřela dveře.

„Tady jsem! Jste šťastné?”

Ivy se nahrbila a vyšla za ní ven. Teď nemohla dělat nic. Jenom držet Deidre, kdyby chtěla některou z dvojčat uškrtit.

Dvojčata stála v stejných šatech číslo jedna se stejným kamenným výrazem na tvářích.

„Ano, jsem tlustá!” ječela na ně Deidre s doširoka otevřenýma očima a celá zpocená. Otáčela se podle osy, aby měly lepší výhled. „Už se cítíte lépe?”

Švadlena vypadala vystrašeně. Zřejmě ještě neviděla totální zhroucení nevěsty. Přikrčila se a začala couvat, když po ní Deidre hodila rozervané a pomačkané šaty.

„Tyto šaty mi nesedí. Mám číslo šestnáct. Ne čtrnáct nebo dvanáct. Šestnáct. Najdi mi číslo šestnáct nebo si mě nepřej! Rozumíš?”

Švadlena přikývla a hlava jí klinkala jako hračce na zadním okně auta. Popadla šaty a spěchala z místnosti. Dvojčata svými malými mozečky také rozeznaly nebezpečí a byly jí v patách.

Zbyla tam jen Ivy a Deidre.

Deidre si sedla na okraj postele a vypadala v šoku.

„Nemůžu to udělat. Myslela jsem, že můžu, ale nemůžu.”

Ivy si nebyla jistá, o čem mluví. Jestli mluví o přípravách na svatbu nebo o tom, jestli si vezme Blakea. Měla strach se zeptat.

„Víš, co potřebuju?” zeptala se.

Seznam byl tak dlouhý, že Ivy nevěděla, kde začít. Ale kdyby si musela vybrat, začala by valiem. „Co potřebuješ?”

„Čokoládu. Tuny a tuny čokolády.”

Za dvě hodiny byla krabice od bonboniéry prázdná a Deidre klidná. Než se muži vrátili, Ivy ji převlékla do pyžama a uložila do postele. A díky pohotovostním pilulkám na spaní mírumilovně oddychovala.

Vysvětlila Blakeovi, co se stalo.

„Co mám dělat?” zeptal se a vypadal tak beznadějně nemožně, že měla chuť ho obejmout. Měla několik návrhů, ale nejlepší bude, když se Blake rozhodne podle sebe. Příliš dlouho po sobě nechal šlapat.

Musel povyrůst.

Nebo Deidre najde samu sebe a také nového manžela.

„Deidre se necítí dobře,” oznámil Blake ráno u snídaně, když přišel ke stolu sám. Jeho bratři a dvojčata se po něm podívali, pak si vyměnili významné pohledy a zahihňali se. Necítí ani trochu viny za to, co se stalo? Nezjistili, že se do Deidre naváželi příliš dlouho?

Riskantně balancovala na okraji útesu a oni ji postrkávali a dloubali do ní, až nakonec ztratila rovnováhu a spadla dolů.

Dillon stál v kuchyni s hrníčkem kávy v ruce a tiše je pozoroval. Ještě pořád neřekl Ivy ani slovo, ale cítila, jak se na ni dívá. Pokaždé, když zvedla zrak, podíval se jinam. Buď se jí snažil znepříjemnit den nebo v ní hlodalo špatné svědomí.

„Můžu pro vás něco udělat?” zeptala se Ivy Blakea.

„Ne, děkuji. Týden byl… náročný. Potřebuje si jenom odpočinout.”

Blake setrvával v zemi Hlubokého popření, pokud si namlouvá, že se z toho Deidre vyspí. Musí se zpříma podívat na fakt, že musí něco změnit.

Pokud nic neudělá, Deidre ztratí.

„Říkala, že si můžete vyrazit na výlet lodí bez nás. Začíná v jedenáct.”

Šest hodin uvězněná na palubě člunu s Blakeovými bratry, dvojčaty a Dillonem, křižujíc pobřeží. Ne, děkuji.

„Nechci jít bez ní,” odpověděla.

Blake pokrčil rameny. „Člun je zaplacený a už je pozdě na odhlášení. Budou to zbytečně vyhozené peníze.”

„Udělali jsme si jiný plán,” oznámil Dale, ale nebyl schopen podívat se bratrovi do očí. Blake jenom potřásl hlavou. Kolikrát ho ještě tento týden poníží?

„Ivy a já půjdeme,” ozval se Dillon.

Měla na jazyku, já půjdu? Ale nakonec se poddala. Třeba to nemyslí špatně. Kdyby se vzpírala, co by si pomyslel?

Kromě toho, pokud už nešlo člun odhlásit, bylo by to vyhazování peněz ven oknem. A Deidre se možná bude cítit lépe, když Ivy stráví nějakou dobu Dillonem o samotě a mohou si případně vyříkat své konflikty.

Ne že by v to Ivy doufala.

Blake se na ni tázavě podíval. Normálně by nikomu nedovolila, aby za ni říkal, co bude nebo nebude dělat, ale teď udělala výjimku.

„Určitě,” souhlasila. „Pojedeme.”

DESÁTÁ KAPITOLA

Většina žen je vychovávaná v domněnce, že se o ně po zbytek života postará manžel. Ale v současnosti je to pravda pouze na padesát procent. Padesát procent manželství končí rozvodem. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ivy flirtovala.

Nestydatě flirtovala s členem posádky. Námořníkem, který vypadal, že právě skončil střední školu. Nebo na střední ještě studuje, uvažoval Dillon. Tulila se k němu od chvíle, kdy opustili přístav, a ten kluk téměř slintal a hltal pohledem její postavu v tílku na ramínkách a miniaturních kraťasech.

Dobrá, možná ty kraťasy nebyly tak miniaturní, ale odhalovaly její nohy na Dillonův vkus až příliš.

Nechala si rozpuštěné vlasy. V měkkých, oříškově hnědých vlnách jí padaly na záda až k ramínkům podprsenky. Celý její zjev křičel vezmi si mě.

Ivy nikdy nebyla typ, který s muži flirtuje – na to byla příliš upjatá – a Dillon došel k názoru, že celé divadélko hraje kvůli němu. Aby žárlil. I když mu nebylo jasné, proč si myslela, že by měl. Protože nežárlil.

Ani trošku.

Včera velice jasně řekla, co cítí. Dokonce litovala, že se za něj provdala. To bylo výborné.

Ani pro něj jejich manželství nebyla procházka růžovým sadem. Myslí si snad, že život s ní byl lehký? Pořád si ztěžovala, nic jí nebylo po chuti. Pokud si myslí, že ho zajímá její názor na společné manželství, tak se plete.

A lidé se diví, že zůstává sám. Tss! To byl její nápad, aby spolu „mluvili”. Ona říkala, že musí vyřešit své neshody. Co si pamatuje, bez sebe nadšením řešila neshody, dokud neuslyšela něco, co se jí nehodilo.

Byl všemi deseti pro to, aby neshody řešili. Ale jak by mohli, když odmítala přiznat, že se v něčem mýlí?

Měl pocit, že se shodnou jen na tom, že si nerozumí. Měl by jít svou cestou a Ivy svou a oba by měli zapomenout, že se někdy potkali.

Ale musel přiznat, že by ji měl rád ještě jednou naposledy pod peřinami.

Pozdě odpoledne dopluli do doků. Dillonovi se zdálo, že Ivy podstrčila svému novému příteli něco jako vizitku. Zřejmě se čerstvě zamilovaný páreček ještě později setká. Měla vůbec představu, jak trapně vypadá žena v jejím věku na schůzce s takovým holobrádkem? Copak nemá žádnou důstojnost?

V posledních letech se hodně scházel s mnoha ženami, ale žádná nebyla tak mladá, aby mu mohla být dcerou. Nebo alespoň mladou neteří.

Čekalo na ně auto, aby je odvezlo zpátky do vily. Vyjížděli z parkoviště a Dillon se neudržel: „Dnes jsi zřejmě získala nového přítele.”

Ivy na něj zboku pohlédla a z tváře jí nescházel úsměv. „Dá se to tak říct.”

Nevidí snad, že vypadá hloupě? Věří neznámému klukovi. Tyhle mladící chtějí jenom jedno. A Dillon věděl přesně, co. Ale nebyla to jeho věc.

Na vysoké Ivy platila za naivku. Možná nevěděla, že ji využívá. Nebyla typ na jednu noc. Dillona nechala čekat tři kruté měsíce, než se s ním vyspala.

Možná by ji měl otevřít oči a ušetřit jí ponížení.

„Nemyslíš, že je na tebe příliš mladý?” zeptal se.

Dívala se oknem ven, ale všiml si, že se jí koutky úst roztáhly ještě víc. „Mám to tak ráda.”

„Nerad to říkám, ale jde mu jen o jedno. Jakmile odjedeš z Mexika, už ho neuvidíš.”

Otočila se k němu s nečitelným výrazem.

„O co ti jde?”

Nemůže ho oklamat. „Znám tě, Ivy. Náhodný sex tě nezajímá. Jsi děvče pro trvalý vztah.” Pokrčila rameny.

„Můžeš si namlouvat, co se ti líbí.”

„Se mnou to nemá co dělat. Nezajímá mě, co provádíš. Jenom nechci vidět tvoje milé, malé srdce zlomené.”

„Podívej, muži by měli být jako kapesníky,” odpověděla. „Jemní, užiteční a po ruce. Ale tvoje žárlivost mi lichotí.”

Zasupěl: „Žárlit na co? Jsi jak roj včel s ostrými žihadly.”

„Možná, ale stejně se chceš se mnou vyspat.” Podívala se přímo na něj. „Přiznej to.”

Výborně, teď ho porazila jeho vlastní zbraní. „Proč bych měl chtít spát se ženou, která lituje, že si mě vzala?”

Slova zůstala viset ve vzduchu a Dillon si uvědomil, že zněla velmi pateticky. Jako by Ivy zranila jeho city.

Což se jí nepovedlo. Nezáleží mu na tom, co si o jejich manželství myslí. Zadívala se z okna a jemně řekla: „Nemyslela jsem to tak.”

Byla to forma omluvy od slečny Dokonalé? Slečny Nikdy-nedělám-chyby?

„Co jsi tak nemyslela?”

Hrála si se sklopenýma očima se šňůrkou na kabelce. „I když jsme se hodně hádali, zažili jsme i dobré časy.”

„Co se mi pokoušíš říct, Ivy?”

Zhluboka se nadechla a podívala se mu přímo do očí. „Snažím se ti omluvit. Je mi líto, pokud jsem zranila tvé city.”

Čekal sarkastickou poznámku, sžíravý kopanec, který by se mu vryl do mozku. Místo toho seděl s prázdnou hlavou.

Co se to s ním děje?

Ivy byla pyšná. Věděl, že se nerada omlouvá. Vymáčkl ze sebe: „Nezranila, ale omluva se přijímá.”

„Je studentem psychologie a je mu dvaadvacet,” pokračovala a Dillonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že mluví o mladíkovi z lodního výletu. „Vážně chytrý kluk. Je zasnouben s milou dívkou a je do ní absolutní blázen. Chce si ji po promocích vzít. Uvažují, že pojedou do Texasu. Řekla jsem mu, aby mi zavolal, kdyby měl zájem o nemocniční praxi.”

„Malá rada. Příště by si nemusela flirtovat.”

„Neflirtovala jsem s ním.”

„Viděl jsem tě, miláčku. Očividně jsi flirtovala a to zcela nepokrytě.”

„Dobrá, možná trošku. Ale žárlil jsi. Přiznej to.”

„Když řeknu ano, vyspíš se se mnou?” Jenom se usmála a obrátila se k oknu.

„Věděla jsem, že žárlíš.”

Nechtělo se mu hádat. Jakmile si něco umanula, nepohnulo s ní ani dvanáct volů. A co je nejhorší, možná skutečně trošku žárlil.

Pokud někdo dostane Ivy na tomto výletě do postele, tak to bude jedině on.

Když se vrátili do vily, dům byl úplně prázdný. Večeře byla připravená, a tak dostáli slušného vychování a sedli si k jídlu. Nebylo to špatné.

Ivy by si dovolila říct, že to bylo téměř příjemné. Na cestě zpátky z přístavu se stalo něco zvláštního. Napětí, které je pronásledovalo do západu slunce včera odpoledne, se začalo vytrácet. Zdálo se, že si začínají rozumět.

Pomalu se měnil její názor na Dillonovo neustálé pronásledování. Nebylo to tak nepříjemné. Bez něj by se v obrovské vile nudila.

Po večeři odstrčil židli a postavil se. „Řekněme, že už je noc. Odcházím do pokoje.”

To určitě. „Vždyt ještě není ani osm.”

„Jsem trochu utahaný a musím ještě něco dodělat.”

Vážně si myslí, že je tak důvěřivá? Že neví, co má za lubem? Dodržuje svá pravidla jako vždy. Předstírá, že ji nechává samotnou a pak ji bude celou noc pronásledovat.

Ivy se rozhodla, že mu nebude přidělávat vrásky a hry se zúčastní. „Tak se uvidíme zítra. Sladké sny.”

Dillon obešel stůl, zastavil se vedle Ivyiny židle a natáhnul ruku. Podezřívavě se na ni zadívala. Trpělivě stál a čekal, až mu nakonec vložila do ruky svou dlaň. Domnívala se, že ji chce doprovodit od stolu. Místo toho obrátil její ruku dlaní nahoru, odhalil křehké zápěstí a naklonil se dopředu.

Seděla a ani nedýchala. Byla zvědavá, co teď udělá. Srdce se jí rychle a nepravidelně rozbouchalo.

Zavřel oči a nadechnul se vůně parfému, kterým si navoněla zápěstí. Voňavkou, kterou si koupila včera ve městě.

Podíval se na ni a v očích měl horký pramen touhy. „Líbí se mi.”

Její malá a teplá ruka ležela v jeho dlani a kůže se ohřívala jeho horkým dechem. Pak se jeho rty otřely o dlaň a po paži jí vyběhly nepatrné výboje praskající jako statická elektřina.

Och, bože.

Zjistila, že se těší, až ji bude opět obtěžovat. A pokud bude dnešek stejný jako všechny ostatní dny v týdnu, nebude muset čekat dlouho.

Pustil jí ruku a odešel. Nepochybovala, že za jednu nebo dvě minuty bude zpátky. Určitě najde nějaký nemožný důvod, aby mohl zůstat nalepený v její blízkosti.

Teď, každou vteřinu.

Pár minut seděla u stolu, pak vstala a podešla k zábradlí na balkoně. Dívala se na oceán. Na obzoru pomalu a s elegancí zapadalo rudé slunce. Uplynulo několik minut a pak za sebou uslyšela hluk.

Nemohla se ubránit úsměvu. Tento muž byl tak předvídatelný. Vymazala úsměv z tváře a otočila se. „Myslela jsem, že jdeš -” slova se vytratila. Místo Dillona spatřila hospodyni. Přišla uklidit ze stolu.

„Madam?” zeptala se se silným mexickým přízvukem.

Ivy se rozpačitě začervenala. „Promiňte. Zdálo se mi, že jste… někdo jiný.”

Rychle se vrátila do domu. Ubohá žena si musela myslet, že se zbláznila. Ale v porovnání s Deidre závislé na čokoládě a s nezvladatelnými nervovými záchvaty, Dillonem, který se producíruje po domě v rozepnutém spodním prádle a dvojčaty – nemohla jim přijít na jméno – Ivy byla jednoznačně nejnormálnější z celé party.

Dillon tedy čeká, až zajde do pokoje, anebo ji tam už čeká rozvalený na posteli. Jak to předvedl, když byla ve sprše.

Tak to bude. Celou dobu, co na něj čekala, čekal on na ni.

Zamířila do pokoje a dupala po schodech, aby věděl, že přichází. V šeré chodbě bylo ticho. Dveře do její ložnice byly otevřené přesně tak, jak je zanechala. V pokoji byla tma. Určitě ji chce zase vyděsit.

Vstoupila do pokoje a rozsvítila s očima upřenýma na postel. Očekávala, že tam bude ležet.

Postel byla prázdná.

Je na balkoně? Nebo v koupelně?

Podívala se všude. Dokonce i na záchod, ale místnost byla prázdná, jak ji zanechala ráno. Postel byla ustlaná a koupelna vyleštěná, ale jinak byly všechny věci na místě.

Uff.

Byla překvapená, a co hůř, zklamání rozjitřilo její svědomí. Proč se rozhodl, že ji přestane otravovat? Když si konečně zvykla, že se motá kolem ní? Když ji už nerozčiluje představa, že spolu stráví pár chvil?

Možná je jen netrpělivá. Možná jí dává čas, aby se uklidnila, a pak se objeví celý nažhavený na další po-kušitelské hry.

Klidně počká.

Skopla sandály a prsty si načechrala vlasy. Až dnes ji viděl s rozpuštěnými vlasy, jinak je měla vždy mokré a rozcuchané. Vypadaly téměř stejně jako před deseti lety. Byly delší, ale pořád se jí nezkrotně kroutily. Máma ji kvůli vlasům pravidelně peskovala.

„Mohla bys s tím mopem už něco udělat?” stěžovala si, když Ivy nechala vlasy po umytí sušit volně. Což dělala téměř neustále.

Zavzpomínala. Její máma ji peskovala permanentně. A vydrželo jí to až dodnes. Kritizovala vlasy, oblečení i mejkap. Držení těla. Tam se cítila silná v kramflcích.

„Když se naučíš používat správně tužku na oči, nebudou tvoje oči vypadat tak malé,” říkávala. Nebo: „Viděla jsem tvoje interview na CNN a jako obvykle ses hrbila. Zabilo by tě, kdybys jednou seděla rovně?”

Většina lidí by na svou dceru byla pyšná, kdyby ji viděla v pořadu CNN. Ale její matka měla jiný úhel pohledu. Nic jí nebylo dost dobré.

Ivy by zajímalo, jestli máma kritizovala také tátu. Pak by chápala, že zmizel. Nebo možná nebyl dost zralý, aby přijal zodpovědnost za rodinu. A ani dnes nebyl, usoudila z ojedinělých vánočních pohlednic a narozeninových blahopřání, které sem tam našla v poště. Po letech marných pokusů navázat se svým tátou vztah se vzdala a smířila se s tím, že to není možné.

Přemýšlela, jestli by se to samé stalo jejím dětem, kdyby zůstala s Dillonem. Zůstal by s nimi? V té době bylo jasné, že na děti není zralý. A možná nikdy nebude.

O dětech spolu nikdy nemluvili. O mnoha věcech spolu nemluvili.

Podívala se na digitální hodinky u postele. Bylo čtvrt na devět a ještě se neukázal. Jak dlouho ji chce nechat čekat?

Než se uloží do postele a usne?

Když si chce hrát, dobrá. Když může čekat on, ona taky.

Aby zabila čas, otevřela si laptop a podívala se do e-mailové schránky. Využije čekání alespoň na něco konstruktivního.

Jako obyčejně jí přišlo asi tři sta mailů s reklamou na zvětšení penisu do šesti měsíců, léky na poruchy erekce ve výprodeji a napodobeniny hodinek za mikroskopické ceny. Našla zprávu od spoluautorky Mirandy Reedové označenou jako Urgentní. V textu převažovaly otazníky a vykřičníky. V druhé zprávě jednoduše stálo: zavolej mi! s padesáti růžovými vykřičníky.

Ivy jí slíbila, že zavolá, jakmile zjistí totožnost tajemného supermana. Byla tak rozložená, že úplně zapomněla. Vyhrabala z kabelky mobil a našla desítky zmeškaných hovorů a hlasových zpráv.

Vytočila číslo a Miranda zvedla telefon po prvním zazvonění. „Kdo to je?”

Ivy se rozesmála.

„Ahoj, Mirando, jak se máš?”

„Měj slitování. To napětí mě zabije. Má tmavé vlasy? Je sexy? Podobá se spíš na Johnyho Deppa nebo Antonia Banderase?”

Před Ivyiným odjezdem celé týdny spekulovaly, kdo může být tajemný muž, který na ni čeká. Vymyslely nejlepší scénář – bude vypadat jako Johny nebo Antonio s neodolatelným tělem. Nebo v nejhorším případě bude vypadat jako Johny Cash ve staré verzi. Bude mít pivní mozol, řídnoucí vlasy a neostříhané nehty na nohách.

Určitým způsobem byla pravda ještě horší.

„Ano, ano, ne, ne.”

„Výborně, tmavý a sexy zní dobře. Je hezký?” Raději než odpovídat na dvacet dalších otázek se rozhodla vyjít z pravdou ven. „Je to Dillon.”

V telefonu zavládlo ticho a pak se Miranda ozvala: „Jako, Matt Dillon?”

„Ne.”

„Uff, ne Bob Dylon.” „Dillon Marshall.”

Další pauza. Miranda se snažila strávit informaci. „Chceš říct, že vypadá jako Dillon?” Oh, kéž by.

„Chci říct, je to Dillon. Z masa a kostí.”

„Svatá prostoto!”

„Jo, jo. Překvápko.”

Podrobně seznámila Mirandu s průběhem výletu. Jak ji pronásleduje a nemůžou být spolu ani pět minut, aniž by se pohádali. Vynechala část o líbání, protože byla naprosto irelevantní, a jak ho dnes dohnala k žárlivosti. Oh, a skutečnost, že si přeje, aby se jí vnucoval.

„Deidre si myslí, že bych měla nechat minulost odejít a odpustit mu.”

„To zní jako dobrá rada.”

„Mirando, stěží si řekneme dvě slova a okamžitě se pohádáme. Jak máme něco řešit, když spolu nedokážeme mluvit?”

„Možná se nesnažíte.”

Na chvíli zkameněla. Miranda by jako první měla stát na její straně. Měla by chápat, čím si Ivy musela projít. Nakonec se zmateně zeptala: „Prosím?”

„Neber si to ve zlém. Ale někdy jsi pěkně tvrdohlavá. Možná jen neposloucháš, co se snaží říct.”

„Poslouchám lidi celý život. Nebyla bych tam, kde jsem dnes, kdybych neuměla naslouchat. Myslíš si, že jsem tvrdohlavá? Nedá se s ním vážně mluvit. Je nemožný!“

Miranda ji konejšila: „Přísahám, že jsem tě nechtěla rozčílit. Jen se bojím, že tě minulost drží a nechce pustit.”

„Drží mě? Mluvíš o mém sexuálním životě?”

„No, ne přesně, i když bys sis mohla přiznat, že už to je nějakou chvilku.”

„Chceš mi naznačit, že jsem nešťastná.” Na druhé straně bylo ticho. „Chceš, že? Proč je každý přesvědčený, že nejsem šťastná? Jsem psycholožka! Snad bych si to všimla? Kdybych se cítila mizerně, asi bych s tím něco dělala, nemyslíš?”

„Možná, že sis na svůj stav tak zvyklá, že o něm nepřemýšlíš. Myslím, že… oh, sakra! Zvoní mi druhý telefon!” Odmlčela se a Ivy věděla, že kontroluje druhý displej. „To je náš vydavatel. Měli bychom prodiskutovat poslední podrobnosti mého vystoupení v rádiu v New Yorku. Měla bych to zvednout.”

„V pořádku,” souhlasila Ivy. Už slyšela dost.

„Zavolám ti zpátky, slibuju.”

„Promluvíme si později.” Ivy složila a zavřela mobil. Nechtěla s ní znovu mluvit. Zavolala Mirandě, aby se cítila lépe, ne hůř.

Každý byl přesvědčený, že se cítí mizerně. A co Dillon? Co vidí, když se na ni podívá? Myslí si, že je nešťastná?

Podívala se na hodinky. Bylo půl deváté a Ivy byla z čekání unavená. Když si všichni myslí, že jí ničí život nevyřešený vztah s Dillonem, tak ho vyřeší. Pro jednou a navždy.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Utrpěla vaše hrdost šrám? Nenimrejte se ve starých ranách a pohněte se kupředu. Najděte si nového koníčka nebo skupinu lidí, se kterými se budete cítit dobře. Cvičte! Procházejte se! Každý den se podívejte do zrcadla a řekněte si: „Mám tě ráda.” – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Ivy prudce otevřela dveře a nakoukla do chodby. Po Dillonovi ani stopa. Ale úzkou štěrbinou otevřených dveří jeho pokoje vyzařovalo světlo jako písemná pozvánka. Vykročila chodbou. Přepadne ho dřív, než využije příležitost a objeví se v jejím pokoji.

Nezaklepala, protože takové gesto neměl na seznamu priorit, strčila do dveří a rovnou vstoupila dovnitř.

Jako první si všimla na posteli rozházená lejstra a spisy. Pak jí oči padly na Dillona. Seděl uprostřed nepořádku, opíral se o polštáře a četl si nějaké dokumenty. Nevypadal, že by ji chtěl v nejbližší době přepadnout.

„Nějaký problém?” zvědavě se na ni podíval.

Jenom tam stála s otevřenými ústy a vypadala jako

ryba chycená na háčku. Měl na sobě tepláky a tričko, všechno značkové. Z tepláků mu čouhaly bosé nohy.

Nevypadal, že by měl někam namířeno. Když říkal, že stráví večer ve svém pokoji, mluvil pravdu. Vůbec neměl v plánu ji přepadnout.

Nechal klesnout papíry, které četl. „Stalo se něco? Ukousla sis jazyk?”

Řekla první věc, která jí vytanula v hlavě. S… nadšením pronesla: „Se svým životem jsem naprosto spokojená.”

Rozpačitě pokrčil rameny. Její výlev ho zmátl. „To jsem rád.”

Co teď? Teď ze sebe udělala naprostého osla. „Jen jsem chtěla, abys to věděl. Protože zjišťuji, že někteří lidé si to nemyslí.”

„Uhm. Jmenují se nějak?”

„To není důležité. Ale tito lidé si myslí, že naše nevyřešené problémy mi nedovolují žít naplno.”

Založil si ruce před hrudí a najednou byl plný zájmu. „Oh, skutečně?”

„Ne tak, jak si myslíš. Ale abych jim zavřela ústa, chtěla bych, abychom si spolu sedli a promluvili si. Zjistili, co není vyřešeno a vyřešili to. Bez hádek a bojů,” dodala. „Jinými slovy, chci, abychom se usmířili.”

„Vidím tu jeden problém,” odpověděl. „Usmířit se podle tebe znamená, že zavřu pusu a budu souhlasit se vším, co řekneš.”

Obvinění ji píchlo a nejraději by vrátila ránu zpátky. Ale tím by jenom opět začali bojovat. Pokud se mají někam dostat, musí projevit ochotu naslouchat Dillonovi, i kdyby mluvil jízlivě a povýšenecky. Možná to je jediný způsob, jak dokáže vyjádřit city.

„Takže se mi snažíš říct, že tě neposlouchám.”

Přimhouřil oči, jako by si najednou nebyl jistý, co má dělat. „Máš na mysli aktivní naslouchání, že?”

Tento muž ji nikdy nepřestane udivovat. „Ty to znáš?”

„Přece jen jsem absolvoval pár přednášek. A před několika lety jsem chodil s psycholožkou.”

„Takže to bude snadné.”

„Pochybuju,” namítl. „Jsi si jistá, že tím chceš projít? Chceš vytáhnout minulost a řešit ji po tak dlouhé době?”

Chtěla a nechtěla. Věděla, že ji otravovalo poslouchat Deidru, jak si myslí, že je nešťastná. Ale trochu ji vystrašilo slyšet to samé od Mirandy. Hluboko uvnitř přemýšlela, jestli nemají pravdu, i když se to snažila popřít. Co když vidí něco, co ona nevidí? Co když na tom něco bylo a ona je slepá? Co když se celou tu dobu jenom dřela a skutečně nežila?

„Alespoň bychom to měli zkusit,” nabídla mu.

„Možná se ti nebude líbit, co řeknu,” varoval ji.

Byla si toho vědoma. „Budu se snažit.”

„Dobrá,” souhlasil. Posbíral papíry, sepnul je do svazku a gestem ji vybídl, aby se posadila.

Škrobeně si sedla do nohou postele.

„Tak, kde začnem?”

„Otvíráme novou kapitolu komunikace, tak bychom si ji měli nejdřív vyzkoušet. Možná bychom měli na začátku mluvit na téma, o kterém jsme se nikdy nehádali.”

Takové téma neexistovalo. „Dillone, hádali jsme se o všechno.”

„Ne o všechno.”

„Podívej, už se zase hádáme!”

„Nehádáme se. Diskutujeme.”

„Řekni jednu věc, o kterou jsme se nehádali.”

„Peníze.”

„Peníze?”

„O peníze jsme se nikdy nestarali. Rýpala jsi do mě kvůli škole a neustále si mě kritizovala kvůli pití a víkendovým party. Ale nikdy kvůli penězům. Dokonce na ně nepřišla řeč ani během rozvodu.”

Měl pravdu. Nikdy sice nesouhlasila, jak své peníze utrácel, zejména jí nevoněly výlety do Vegas a Atlantic City, kde přišel o tisíce dolarů. Ale neměla právo diktovat mu, jak a kde by měl utrácet svoje pohádkové bohatství.

Při rozvodu ho nepožádala ani o penny. Jen chtěla, aby se všechno vyřídilo rychle. Možná by se jim to podařilo, kdyby se do toho nevložil jeho táta. Zřejmě nevěřil, že se Ivy dokáže v tichosti vytratit z Dillonova života. Buď tak anebo byl rozzlobený, že ji špatně odhadl. Myslel si, že ji zajímají pouze Dillonovy peníze.

„A sex,” doplnil. „Nikdy jsme se nehádali o sexu.”

Oh, ale ano. Jednou. To byla hádka s velkým H. Jedna z těch, které mezi ně vštípily poslední klín.

„Kromě dne, kdy jsem ti řekla, že jsem možná těhotná. Pohádali jsme se. Sex… těhotenství. Jedno bez druhého nejde.”

„Zkouším něco najít od našich prvních schůzek až po dnešek, ale ty prostě nespolupracuješ.”

Ivy bylo jasné, že Dillon používá humor jako obranný mechanizmus. Teď se dotkla citlivého tématu a nechce se mu podívat pravdě do očí.

„Tohle nedělej,” usměrnila ho. „Nedělej si z toho legraci, jinak se nikam nedostaneme. Prostě se mnou mluv. Vím, že nejsi zvyklý mluvit o svých pocitech, ale budeš muset. Pokud máš zájem.”

Na chvíli se odmlčel a Ivy téměř viděla, jak se mu v hlavě protáčejí kolečka. Hodnotil, zvažoval a pokoušel se dojít k rozhodnutí, jestli to stojí za hádku.

O co šlo?

„Měl jsem hodně důvodů, abych se cítil naštvaný,” ozval se nakonec. „Ani jeden z nás nebyl připraven na založení rodiny.”

„Byl jsi víc než naštvaný.” Byl vzteky bez sebe.

Křičel na ni, jak to mohla udělat. Jak mohla být tak neopatrná. Jako by to nebyla také jeho vina.

Později podle těhotenského testu zjistila, že těhotná není, ale tím se rána nesmazala.

Pak se chovali, jako by se báli jeden druhého dotknout. Jako by se obávali, že by je „nehoda” spojila na celý život. A bez sexu je u sebe nic jiného nedrželo. Věděla, že rozchod je jen otázkou času. Nechtěla si to přiznat. Nechtěla si přiznat, že její matka měla pravdu. Takže vydržela až do hořkého konce.

„Přehnal jsem to,” přiznal se, a pak jí vzal svým prohlášením půdu pod nohami. „Asi jsem hluboko uvnitř věděl, že jsem mizerný manžel a myslel jsem si, že budu ještě horší táta.”

Bylo to nejupřímnější prohlášení, jaké kdy od něj slyšela. Poprvé přiznal, že není bez chyby a trápí ho pochybnosti jako všechny ostatní.

„Nebyl jsi mizerný manžel.”

Vrhl na ni mrzutý, zakaboněný pohled. „Díky tobě jsem se tak cítil.”

První reakcí Ivy bylo vrátit mu ránu zpátky a popřít obvinění. Ale Dillon neměl ve zvyku přiznávat pocity, které neměl. Byl na to příliš pyšný.

„Nemyslela jsem to tak,” odpověděla.

„Nejdřív to tak nebylo. Změnila ses až po svatbě.”

Na jazyku měla další námitku. Proč to bylo tak těžké? Proč byla její první reakce obrana?

Místo toho se zeptala: „Jak jsem se změnila?” Pokrčil rameny. „Prostě jsi byla… jiná.” No, daleko nepokročili.

Zkusila jiný úhel pohledu. „Jaká jsem byla před svatbou?”

Na chvíli se zamyslel a v koutcích úst se mu usadil úsměv. „Zábavná. Nejdřív si trošku odporovala, ale ráda jsi zkoušela nové věci.”

Užili si spolu spoustu zábavy. Tolik, až měla pocit, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda. Divila se, proč se bohatý a krásný muž zajímá o někoho tak nudného a normálního, jako je ona. Dillon ji vytáhl z ulity. Dokázal, že si vážila sama sebe. Alespoň na chvíli.

Těžší bylo položit další otázku, protože věděla, že se jí odpověď nebude líbit. „A pak? Jaká jsem byla pak?”

„Tak…seriózní. Jenom jsi studovala.”

To bylo nefér. Nemohla si dovolit luxus poflakování. „Neměla jsem za zády jistotu bilionové korporace a teplého místečka. Musela jsem studovat s vyznamenáním, jinak bych ztratila stipendium. Což, jak jistě víš, jsem ztratila tak či tak.”

„Kvůli mému otci.”

Přikývla. Potáhl za pár nitek a její stipendium bylo záhadně zrušeno. Stipendium si těžce vydřela. Celou střední školu seděla na zadku a učila se. Maturovala mezi nejlepšími ze třídy.

Dillonův otec ho dokázal zastavit lusknutím prstů. Dodnes nevěděla přesně, proč.

Protože na ni nikdy neudělaly dojem jeho peníze a moc? Protože si ji nemohl koupit? Za žádnou cenu.

Možná to udělal, aby jí ukázal, kam patří. Vyzkoušel moc, kterou nad ní měl.

Aby toho nebylo málo, nikdo jí nechtěl dát studentskou půjčku, protože byla vdaná za bilionáře.

Musela začít pracovat na plný úvazek, aby uhradila školné a životní náklady, než skončí rozvodové konání. Dillonův táta zařídil, aby se táhlo hodně dlouho. Tím se stalo, že promovala o dva roky později, než původně plánovala.

„Nevěděl jsem, co udělal. Pak bylo příliš pozdě,” řekl Dillon. „Kdybych to věděl, zastavil bych ho. Nebo bych se pokusil.”

Byla přesvědčená, že všechno věděl a nevadilo mu to. Nenáviděla ho za to. Ale nikdy nebyl pomstychtivý. Jenom arogantní a matoucí.

Věřila mu. Kdyby ho mohl zastavit, udělal by to.

„Těžká práce mě naučila vážit si sama sebe,” řekla, a byla to pravda. Naučila se nezávislosti a soběstačnosti. Zjistila, že je schopná porvat se s čímkoli.

„Zaplatil bych ti školné, kdybys řekla.”

Věděla to, ale byla příliš pyšná, než aby žebrala. Příliš ponížená, než aby přiznala, že spadla na dno. Musela se zvednout vlastními silami. Jak už Miranda dříve řekla, byla tvrdohlavá.

„Vždyť jsi ani nemusela do školy,” pokračoval. „Postaral bych se o tebe.”

„Vím, že můj táta řekl mámě to samé. A pak odešel. Kromě toho, kdybych skončila se školou, za měsíc bychom se unudili k smrti.”

„Možná,” souhlasil.

„Takže usuzuji, že naše manželství selhalo, protože jsem byla dobrá studentka,” napůl zažertovala. Nevrátil jí úsměv.

„Nejenom proto.”

Oh, takže něco dalšího? Udělala vůbec něco správně?

„Jsi si jistá, že to chceš slyšet?”

Nebyla si jistá už ničím.

„Ne, ale stejně mi to řekni.”

„Jakmile jsme se vzali, neustále jsi mě peskovala.”

Oh, au. To opravdu bolelo.

Matčino peskování jí šlo pořádně na nervy. Dělala to samé Dillonovi? „Peskovala jsem tě?”

„Ať už jsem dělal cokoliv, nic nebylo dost dobré.”

To nebyla pravda. Ačkoliv si vzpomněla, že stav manželství nenaplnil její očekávání. Vlastně se nic nezměnilo, když spolu jen chodili. Dillon se vůbec nezměnil.

Možná to byl problém. Očekávala, že se změní. Snad že přes noc dozraje.

„Asi jsem měla určitá očekávání, když jsem se vdávala,” řekla. „Myslela jsem, že bychom se mohli usadit a zvážnět. Začít se chovat jako dospělí. Ale moje plány se nenaplnily. Byl jsi tak… nezodpovědný Asi mě to děsilo.”

„Nebyl jsem připraven dospět,” odpověděl. Žádná omluva, žádná lítost. Vždy se choval tak sebevědomě. Takto to je, a pokud se ti to nelíbí, máš smůlu. Ale na ni to neplatí.

„Součástí manželství je naučit se kompromisům,” připomněla mu.

Otevřel ústa, aby jí odporoval, viděla mu to na očích. Ten neústupný pohled: já mám pravdu a ty se mýlíš. Pak se zarazil.

Opravdu byli oba tvrdohlaví jako berani?

Povzdechl si a opřel si hlavu o polštáře.

„Máš pravdu. Jo. Asi se mi zdálo, že chceš, abych byl jiný, než jsem.”

„Čím víc jsem na tebe tlačila, tím víc ses vzpouzel a dělal naschvály.”

Přikývl. „Přesně tak.”

„A když ses vzpouzel, tím víc jsem tě peskovala a tlačila na tebe. Pak šlo všechno od deseti k pěti.”

„Až jsme se zničili.”

„Přesně.”

Jejich vztah vyjádřen v kostce. Prožili geniální „osvícení”.

Dva tvrdohlaví lidé, kteří nejsou ochotni setkat se na půl cesty. Ani nezauvažovala, že by to všechno nebyla jen jeho vina. Vůbec ji to nenapadlo.

„Po celou dobu jsem byla přesvědčená, že je to buď tvoje nebo moje vina. Ale oba jsme přiložili své polínko do ohně. Je to vina nás obou.”

„Souhlasím.”

„Byli jsme mladí a hloupí a neměli ani zdání, do čeho se pouštíme.”

Potřásl hlavou. „No, asi nejsem tak perfektní, jak jsem si myslel.”

Ani jeden z nich.

Ivy si všechno uvědomila a přijala. Cítila se, jako by jí z ramen spadla tíha deseti dlouhých let. Cítila se svobodná.

Ale pak na ni dolehla odezva celého zjištění jako desetitunový olověný kvádr. Málem se pozvracela.

Své celoživotní dílo založila na vlastních zkušenostech nepovedeného manželství. Po celou dobu se tvářila, že stojí na piedestalu mučedníka. Bylo jí ublíženo, stala se obětí. Ale ve skutečnosti nesla stejnou zodpovědnost jako Dillon.

Zapadla do statistik. Byla jako každá druhá.

Dokonce horší, protože podváděla.

Polovina knihy najednou v novém světle vypadala jako lež a druhá polovina téměř vůbec neodpovídala realitě. Najednou působila nevěrohodně.

Kolikrát doporučila svým pacientům v terapii, aby napsali své pocity na papír a pak ho později zničili? Měli přijmout a potvrdit si emoce. Což ona udělala. Pak svůj výlev poslala vydavateli a nechala jej vytisknout, aby si ho mohl přečíst celý svět.

A nejhorší bylo, že lidé naslouchali. Vzali vážně remcání zraněné, zahořklé ženy a udělali z něj svátost.

Co to provedla?

Jak se omluví, když vyjde další pokračování?

Měla smlouvu. Vzala si zálohu. Bylo pozdě couvnout. Říct, hups, mýlila jsem se. Nevšímejte si, co jsem řekla předtím. Tohle byste měli skutečně dělat.

Vždyť ani nevěděla, co by se mělo dělat. Možná na to nikdy nepřijde.

„Vypadáš rozčileně,” poznamenal Dillon s nefalšovaným zájmem. „Měla bys být šťastná.”

„Jsem,” zalhala. Nesnesla by ponížení, kdyby řekla pravdu, jak se cítí. Dlužila mu velkou omluvu. „Omlouvám se za všechny věci, které jsem o tobě napsala.”

Pokrčil rameny. „Jak jsi řekla. Nenapsala jsi nic, co by nebylo pravdou.”

„Možná, ale neměla jsem právo publikovat své výlevy v knize. Pokud jsem se potřebovala vyrovnat s naším manželstvím, měla jsem si promluvit s tebou nebo se svým psychiatrem.”

„Oba jsme chybovali. Měli bychom zapomenout na minulost a začít znovu. Teď a tady.”

Mohl použít její knihu proti ní. Místo toho jí odpouští a chce zapomenout. Měla by moudře udělat to samé. „Ráda bych,” přikývla.

Na chvíli se na ni zadíval, jako by ji viděl poprvé. Uvažovala, co asi vidí. Jestli ví, jak se cítí rozpolcená.

„Nechceš jít ven?” zeptal se.

„A kam?”

Pohodil rameny. „Záleží na tom?”

Měl pravdu, nezáleželo. Nesmí zůstat v pokoji, jinak se umučí starostmi.

Už nemohla před minulostí zavírat oči. Nedokázala zastřít skutečnost, že její život je najednou vzhůru nohama. Ale byla přece na dovolené.

Po svatbě bude dost času na další trápení a odklízení starých nánosů. Dnes v noci chtěla zapomenout.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

Zejména za osamělých nocí může být velmi lákavé vyhledat bývalého manžela. Ale čím víc se budete držet starých kolejích, tím těžší bude cesta k novému životu.

– výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Začali procházkou po pláži. Ovíval je teplý vánek od moře a na cestu jím svítil měsíc v úplňku. Visel na temné obloze jako kolo vyzrálého, žlutého sýra. Moc nemluvili. Jenom se bok po boku tiše procházeli. Pak Dillon navrhl, aby zašli do vesnice na skleničku. Měla chuť na alkohol v libovolné formě.

Jakmile došli do vesnice, dostali se do víru mexického karnevalu. Ulice lemovaly barevné lucerny a blikající světla. Vzduch voněl směsí cukru a kořeněného smaženého jídla, na které se sbíhaly sliny. Všude bylo plno smějících se lidí.

Ochutnali originální mexické tortily, zapíjeli je pikantní margaritou a tancovali salsu pod pódiem živé kapely. Večer se slil do barevné a hlučné změti těl, která do sebe narážela a otírala se, smíchu a zábavy. Ivy si nedokázala vzpomenout, kdy se cítila tak uvol

něně a… plná života. Nebylo to s Dillonem vždycky tak? Tento muž dokázal vychutnávat život plnými doušky.

Zpátky do domu přišli dobře po půlnoci. Na půl cestě zjistila, že ji Dillon drží za ruku. Určitě byla pod vlivem alkoholu, protože se jí to líbilo. Neodtáhla se. Ani když vešli dovnitř. Kdyby je někdo zahlédl, určitě by získal nesprávný dojem. Anebo ne? Tak či tak, pro oba se situace stávala zmatenou a komplikovanou. Ale víc pro ni. Riskovala mnoho.

To nebylo fér. Přemítala o všem, čím si prošli. O vší bolesti, kterou jí způsobil. Ivy nechápala, proč ho tolik chce. Proč to musí být právě Dillon, když po světě chodí tolik krásných a zajímavých mužů. Proč pro ni existoval jenom jeden?

V domě byla tma a ticho. Možná už byli všichni v posteli. Kráčel za ní po schodech. Pomalu ji zaplavovalo tiché zklamání.

Nechtěla, aby tato noc skončila. Chtěla ji prodloužit a cítit se šťastná o trochu déle. Nechtěla usnout a pak se vzbudit s pocitem, že nic takového se už nezopakuje.

Chtěla ho pozvat k sobě do pokoje. Chtěla ho mít nahého v posteli. Naposledy, než se rozloučí.

Byl to hrozný nápad. Měla by se snažit situaci vyřešit, a ne ji zhoršovat. Kdyby ji přistihli, že spala s bývalým manželem, bylo by všechno jenom horší.

Její matka by jí to nepřestala vyčítat do konce života. Nejvíc ji těšilo, když mohla Ivy připomínat chyby. Hledala stále nové, aby jí měla za co kárat.

Takže v jejím nejlepším zájmu bylo říct dobrou noc a jít spát.

Došli ke dveřím pokoje a Ivy se otočila k Dillonovi. Chtěla mu popřát dobrou noc a poděkovat za příjemně strávené chvíle dovolené. Možná by z nich nakonec byli i přátelé. Ale než vůbec zjistila, co se děje, Dillon ji líbal. A co hůř, ona ho líbala také. Nebyl to žádný zdvořilostní polibek. Zuřivě se líbali, jako by oba chtěli vyhrát souboj, kdo chce toho druhého víc.

S ústy přitisknutými na jejích s ní zacouval do pokoje a zavřel za sebou dveře. Nevnímala okolí, ale přece jenom přes vzdechy a steny, které jí vycházely z úst, slyšela cvaknutí zámku. Pak ji někam tlačil pozpátku. Nevěděla kam, ale nakonec narazila stehny na matraci.

Nejasně si uvědomovala, že se mu snaží vytáhnout z kalhot košili. Chtěla se dotýkat kůže. Na místě nezáleželo. Jenom na ni chtěla položit dlaně. Potřebovala se dotýkat nahé kůže.

Ale než se jí podařilo vytáhnout mu košili z kalhot, ležela na zádech napříč přes postel a nohy jí visely z vysoké matrace dolů. Nemohla se Dillona dotknout, protože jí zvedl ruce a jednou rukou uvěznil obě zápěstí nad hlavou.

Pak ji líbal. Odhrnul jí šaty, aby mohl prozkoumat i další části Ivyina těla. Dotýkal se jí. Horkou dlaní projížděl břicho, žebra a…oh! Ňadra. Nejdřív přes podprsenku, a pak ji také svlékl. Někde vzadu v mysli jí vytanuly obavy, že jsou malá. A Dillon už určitě ochutnal krásnější a větší ňadra. Pak ucítila jeho rty, horké a vlhké, jak ji líbají, a všechny obavy ohledně velikosti se rozplynuly. Oddala se slastným pocitům.

Ucítila na stehně mužskou ruku a pod neznámým, nádherně intenzivním pocitem zalapala po dechu. Překvapeně sebou trhla. Dillon přestal a podíval se na ni zpod těžkých víček- „Chceš, abych přestal?”

Zvláštní. Jeho otázka všechno komplikovala víc, než kdyby se na ni vrhl bez jejího svolení. Pokud nevyužije této nabízené příležitosti k úniku, může později obviňovat jen sama sebe. Ale současně si nemohla pomoct. Zdálo se jí, že tato chvíle stojí za všechen žal a lítost, které přijdou později.

„Ano nebo ne?” zeptal se. V potemnělých očích mu zářila touha. Byla si na sto procent jistá, že kdyby řekla ne, přestane. Bez otázek.

„Nepřestávej.”

Ústa se mu zvlnila v hladovém úsměvu a rukou dál klouzal nahoru po stehně.

Najednou věděla, že není cesta zpátky. Bylo rozhodnuto. Bude se s Dillonem milovat. Bude se milovat s bývalým manželem. Byla šílená.

Cítila na nahé kůži jeho horký dech, když ji líbal po celém těle. Dotýkal se jí a ochutnával. Prsty vklouzl pod okraj šortek a hladil ji přes kalhotky…

Svět se rozmazal do neurčitých rysů. Jednu chvíli na sobě kraťasy měla a pak najednou záhadně zmizely. To samé se stalo kalhotkám. Pak se jí Dillon dotkl. Cítila pomalý stálý tlak. Teplý a hladivý.

Zavřela oči a uvolnila se. Začala si vše užívat. Jak si mohla myslet, že to nepotřebuje? Jak mohla tak dlouho vydržet bez mužského doteku?

Žádný muž neznal její tělo lépe než Dillon. Nikdo ji víc nedokázal potěšit. Bylo špatné těšit se z přítomného okamžiku? Užít si tady a teď? Našel by se někdo lepší než Dillon, který nepotřeboval návod, aby ji potěšil, nic neočekával a nechtěl víc než krátký, fyzický vztah? Oba chtěli jen úlet bez závazků.

Dillon jí bez varování roztáhl kolena od sebe, sklonil se a přisál se k ní ústy. Pronikl jí žár intenzivní téměř k nesnesení a vykřikla. Prsty mu sevřela vlasy a chraplavě vzdychala. Přestala se kontrolovat. Přepnula na autopilota a mířila k srážce a požáru.

Přerývaně a zrychleně dýchala a pokoj chvílemi mizel v rozmazané mlze. Každý jednotlivý vjem se rozpouštěl a splýval do jednoho ohniska jako knot na dynamitu. Pak zajiskřil a vzňal se.

Plamen zadýmal, olizoval okraje nálože a stoupal vzhůru. Když dosáhnul Ivyino jádra, rozletěla se na milion kousků. Prodlévala někde mezi bolestí a rozkoší, mezi vědomím a nevědomím.

Pak se pomalu vracela zpátky, kousek po kousku se opět sjednocovala. Pomalu a postupně se její pulz vracel k normálu. Nakonec otevřela oči. Byl tam Dillon a nakláněl se nad ní. Díval se. Čekal, až se vrátí ze stratosféry. Pak se sklonil a políbil ji. Tak jemně, tak sladce.

„Uvidíme se později, Ivy.”

Počkat. Cože?

Později?

Posadila se. Ještě měla závrať a cítila se dezorientovaná. „Kam jdeš?”

„Do mého pokoje.”

„Ale…” Vždyť jenom začali.

„Nerozumím,” hlesla. „Udělala jsem něco špatně?”

Vypadal málem… smutně. Což vůbec nedávalo smysl. „Ne.”

„Tak proč odcházíš?”

„Víš, kde mě najdeš, kdybys mě potřebovala.”

Pak odešel a potichu za sebou zavřel dveře. Několik minut seděla zaražená na posteli, neschopná zareagovat. Nic jí nedávalo smysl.

Zase to byla součást nějaké hry?

Nestačilo, že mu dovolila vstoupit do pokoje? Že mu dovolila, aby se jí dotýkal? Očividně ne.

Co chtěl? Aby ho pronásledovala? Uspokojí ho, až úplně kapituluje?

Jak typické pro Dillona.

Nevěděla, jestli má být rozzlobená, zraněná nebo zklamaná, a tak byla všechno najednou. Byl skutečně tak arogantní? Celé dny ji neúnavně pronásledoval. Teď se k ní jednoduše otočí zády?

Anebo…

Možná si Dillon nebyl tak jistý sám sebou, jak předpokládala. Možná potřeboval, aby za ním přišla. Možná stejně jako ona od sebe tak dlouho odháněl lidi, že teď neví, jak se přiblížit.

Je možné, že pod arogantní maskou se cítí ztracený a zmatený jako ona?

A osamělý.

Velmi, velmi osamělý.

Byla to smutná, ale povzbuzující myšlenka.

Přesně věděla, co musí udělat.

Ivy vstoupila do Dillonova pokoje. U postele svítila noční lampa, ale Dillon tam neležel.

Oči jí padly na vlající záclony v otevřeném francouzském okně. Na balkoně stál zády k ní Dillon a opíral se o zábradlí. Měl na sobě jen volné, hedvábné pyžamové kalhoty.

Potichu k němu přistoupila. Vycítil ji.

„Ztratila ses?” zeptal se, ale neotočil se k ní.

Ztratila?

Byla ztracená přes deset let a zjistila to až teď. „Ne,” odpověděla rozechvělým hlasem. Vzrušoval

ji a zároveň děsil. Být tak blízko u něj. „Poprvé po dlouhé době vím přesně, kde jsem.”

Stál tam bez pohnutí a díval se na oceán. Věděla, na co čeká. Chtěl, aby udělala první krok. Potřeboval ujištění.

Pocítila neznámý, ale rozjařující pocit síly.

Postavila se za něj a zlehka se dotkla nahých zad. Ne-strnul ani necouvl, jako by to čekal. Položila mu na záda dlaně a zlehka projížděla po teplé kůži a štíhlých svalech. Záda pravidelně klesala a stoupala v rytmu Dillonova dechu, zatímco Ivy začala zrychleně dýchat. Cítila stabilní tepání jeho pulzu a její vlastní divoce kolísal. Srdce jí skákalo v hrudi jako mexické skákající fazolky.

Sklouzla rukama na pevné břicho těsně nad pasem a ucítila, jak se mu svaly stáhly. Přiložila tvář na záda, vdechla jeho vůni a nechala se unášet známým pocitem blízkosti.

Dillonovy ruce pořád svíraly balkónové zábradlí, ale promluvil: „Celá se chvěješ.”

„Mám strach,” přiznala se a rukama putovala výš až k hrudi.

„Nemáš důvod se bát.”

Měla mnoho důvodů pro strach. Měla by být vyděšená k smrti. Opět se do něj zamilovala. Zamilovala se do muže, kterého nikdy nemůže mít. Uvízli v beznadějné situaci kvůli špatnému načasování.

Ale zašla příliš daleko. Nemohla to zastavit. Rozhodla se vším projít. Nic víc nechtěla.

Uvolnila si pásek na županu a nechala ho spadnout na podlahu balkonu. Pak se k němu přitiskla nahým tělem. Nadechl se a z hloubky těla se ozvalo zasténání. Cítila, jak jím prochází vibrace. Přes svaly a kůži do jejích ňader, prstů a křivky břicha.

Stáli tak několik minut. Ani se nepohnuli, nevydali ani hlásku. Bylo to… hezké, ale Ivy nehledala hezké. Chtěla fantastické. Chtěla ohromnou, divokou extázi.

Zlehka mu zaryla nehty do kůže na hrudi a táhla ruce od ramen až k pasu. Cítila, jak se napjal. Pokoušel se být silný a nevšímavý, ale věděla, že ztrácí sebevládu. Líbilo se jí to. Líbilo se jí mít nad ním moc.

Pokračovala v prozkoumávání jeho těla níž a níž až k pásku pyžama a pošimrala ho tam. „Říkal jsi, že pyžamo nenosíš.”

„Lhal jsem.” Měl zadýchaný, rozechvělý hlas.

„Vím, že mě chceš. Chceš, abych tě prosila?”

Přísahala by, že se usmál. „ To není problém.”

Nečekaně se otočil, a než si to uvědomila, byla v jeho náručí. Tělo na tělo, spojené duše. Pak ji začal líbat. Oh, uměl líbat, a jak! Převzal kontrolu a ovládl situaci. Pokud chtěl, aby v tomto scénáři hrála dobyvatele, pak už byl tento moment minulostí.

A co mu dalo právo? Co když chtěla tuto roli hrát?

Rukama jí jezdil po zádech a níž a opíral o ni svou dlouhou a tvrdou erekci přikrytou hedvábnou látkou. Popadl ji za zadeček a stiskl tak silně, až ho kousla do rtu. Hodně.

Zalapal po dechu a škubl sebou. Chvilku si myslela, že zašla příliš daleko.

„Ublížila jsem ti?”

Podíval se na ni zpod těžkých víček nezaostřeným pohledem. „Jo, ale líbilo se mi to.”

Tak to udělala ještě jednou. Objala mu rukama hlavu, přitáhla si ho blíž a zanořila zuby do jeho spodního rtu. Dillon zasténal, vjel jí prsty do vlasů a sevřel pěsti. Odtáhl jí hlavu, aby se na ni mohl podívat.

Vznášel se na hranici mezi bolestí a rozkoší. Tentokrát se usmíval. „Nevím, co se s tebou stalo za posledních deset let, ale líbí se mi to.”

„Lepším se.” Vsunula ruku pod pyžamo a uchopila ztvrdlý penis. Zamumlal, zaklel a převrátil oči v sloup. Ale když se mu pokusila stáhnout pyžamo, dostala se jen k bokům a zadržel jí ruce.

„Jsme venku,” připomněl jí.

Věděla to. Jako by to nestačilo, světlo z ložnice jasně zvýrazňovalo jejich siluety oproti tmavé noční obloze.

„Oh, skutečně?” Setřásla jeho ruce a stáhla pyžamo dolů. „A co má být?”

Najednou se ocitla ve vzduchu. Zalapala po dechu, když zády tvrdě narazila na zeď domu vedle dveří. Byla přišpendlena mezi dveře a balkónové zábradlí, mezi hrubou omítku a Dillonovo dlouhé a štíhlé tělo. Na okamžik zaváhal a ani se nepohnul, jako by se bál, že teď on zašel příliš daleko.

„Ublížil jsem ti?” zašeptal.

Nohama ho objala kolem boků a přitiskla se k němu, aby mohl cítit, jak je vlhká. „Ano, ale líbí se mi to.”

Zdálo se, že přesně ví, po čem Ivy touží, a ani na okamžik nezaváhal. Zajel hluboko do ní, rychle a tvrdě, až vykřikla. Bolestí, překvapením a čistou extází.

Dillon se odtáhl, chvilku čekal a sladce ji mučil. Pak se do ní opět ponořil a Ivy vyjekla, když se jí hrubá omítka zaryla do zad. Dlouhou dobu se snažila otupit své pocity a předstírala, že neexistují. Teď chtěla jen jedno – cítit. Rozkoš, touhu a bolest. Chtěla to teď a hned. Nic nechtěla v této chvíli víc.

„Tvrději,” zašeptala a Dillon do ní tvrdě narážel.

A když ji to nestačilo, zaryla mu nehty do zad a rozrývala kůži. „Tvrději.”

Dělal, o co ho žádala. Možná jejich milování řídil, ale Ivy měla nohu na plynu. Pořád si zachovávala kontrolu nad situací.

Cítila, jak roste jeho napětí. Cítila, jak ztrácí hlavu. Postupně.

To ona mu to dělala. Ona způsobila, že ztrácel kontrolu.

A když do ní naposled narazil, když se rozechvěl a zasténal s uvolněním, dosáhla vyvrcholení spolu s ním.

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Nic se pro vás nezmění, dokud nezačnete řídit vlastní život sama. Rozhodněte se, že budete šťastná. Musíte se pohnout pozitivním směrem. – výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Jsou orgasmy a pak jsou orgasmy. Takové, které sevřou tělo a nepovolí, dokud z něj nevyždímají i poslední kapku energie. Takové, co do krve uvolní obrovské množství endorfinů a feromonů. Trvalo jí několik minut než zjistila, že je zkroucená jako preclík a palčivá bolest v zádech nesouvisí s vyvrcholením, ale s ostrou omítkou, která jí rozdírala kůži jako struhadlo sýr.

„Au.”

Dillon zvedl hlavu z jejího ramene, kam mu před několika minutami spadla, zatímco lapal po dechu. Pohnul se a Ivy sebou škubla. „Stalo se něco?”

„Zeď… je ostrá.”

Až pak si všimla jeho grimasy.

„Uvolni své drápy a pak tě pustím.”

Oh, to snad ne! Nedošlo jí, že na něm ještě visí. Uvolnila sevření a Dillon ji odtáhl od zdi a postavil na nohy.

Zatáhl ji do ložnice na světlo. „Otoč se. Podívám se, jak jsou na tom tvá záda.”

Prohlížel jí záda a Ivy přes rameno viděla, jak se snaží ovládnout výraz obličeje. „Je to zlé?”

„Mají šaty, co si máš obléknout na svatbu, výstřih na zádech?”

„Ano, proč?”

„Pak je to zlé.”

„Jak moc?”

„Vypadá to, jako by ti někdo záda přetáhnul bruskou. A v kůži jsou zaryté kousky omítky.”

„To by vysvětlovalo, proč mě to bolí.”

Zlehka se jí dotkl mezi lopatkami a Ivy ucukla. „Musíme to vyčistit.”

Opět ji otočil a postrkoval ji směrem ke koupelně. Vešli a Dillon rozsvítil. I tato koupelna, podobně jako její, byla obložena množstvím zrcadel. Kilometry zrcadel. Od podlahy ke stropu vykřičely každý detail a všechny nedokonalosti. Ivy si přes ňadra přeložila paže a vtáhla břicho. Přála by si vtáhnout také boky. A hýždě.

Dillon se probíral svým holením a Ivy si všimla, že na něm se nedá najít sebemenší chybička. Ne. Vypadal úchvatně. Krásně tvarovaný zadek, svalnatá stehna…

Otočil se a sehnul se, aby prohlédl skříňku pod umyvadlem. Musela si přitisknout ruku na ústa, aby hrůzou nevykřikla.

Postavil se s lékárničkou, a když viděl výraz na jejím obličeji, zeptal se: „Co se děje?”

„Doufám, že tvůj smoking nemá na zádech výstřih.”

Otočil se k zrcadlu a prohlížel si dlouhé, červené škrábance protínající celá záda od ramen až pod pás.

„Nevěděl jsem, že se v tobě skrývá divoká kočka.” Kousla se do rtu. „Promiň.”

Položil jí ruku za krk, přitáhnul si ji a políbil. Ne moc vášnivě, ale ani letmo.

„Drahoušku, já si nestěžuju.”

Pustil ji a položil lékárničku na poličku. Prohraboval se v ní, až vytáhl vatu a desinfekci. Jak může být tak uvolněný? Neztrácí ani špetku sebevědomí, když tam stojí nahatý? Ona určitě ano.

„Otoč se.” Nakapal desinfekci na vatu. „Asi to bude pálit.”

Když se chladivá tekutina dotkla její kůže, Ivy se napjala a zalapala po dechu.

„Promiň.” Pomalu a jemně poklepával vatou po zádech od ramen až k pasu. Ráda by věděla, co si myslí. Jestli se na ni dívá. Jestli si všiml, jak se její tělo… rozšířilo.

„Změnila jsem se,” oznámila mu, kdyby si náhodou nevšiml. Takže by neměl být překvapený a myslet si: ajaj, kdo je tahle ženská, se kterou jsem se právě vyspal?

„Už nevypadám jako na škole.”

„To je dobře,” odpověděl a podíval se na ni v zrcadle. „Teď mě zajímají ženy, ne dívky.”

Oh, dobrá, má štěstí.

Odhodil použitou vatu do koše a vytáhl další. „Kromě toho, moc ses nezměnila.”

„Asi ti selhává paměť.”

„Moje paměť je naprosto v pořádku,” začal se ďábelsky usmívat. „Mám video.”

Video? „Jaké video?”

„To video.”

Mimoděk otevřela ústa a srdce by jí kleslo do kalhot, kdyby nějaké měla. Na to video jsi nevzpomněla už léta. Neměla žádný důvod, protože jí řekl, že ho vymazal.

„Naše speciální video?” zeptala se nevěřícně. „To, o kterém jsi přísahal, žes ho zničil?”

„Lhal jsem.”

Natočila to video pro něj. On na něm nebyl. Takže ho mohl kdykoli proti ní použít. Mohl zničit její kariéru. Její život!

„Hotovo.” Zahodil použitou vatu do koše a obrátil ji čelem k sobě.

„Proč sis ho nechal?”

„Nechtěl jsem ho použít proti tobě, pokud tě to napadlo. Dělali jsme ho pro nás. Nikdo jiný ho neuvidí. Nikdy.”

To bylo příjemné slyšet.

A cítila se ještě víc jako podřadný sliz kvůli všemu, co napsala do knihy. Jak mohla být tak pomstychtivá a nezralá? Měl výbornou munici, aby jí to vrátil, ale neudělal to.

„Jsem pěkný osel,” přiznala se.

Posadil se na židli a přitáhl si ji blíž mezi mírně rozkročená kolena. Oh, byl nádherný. Musí být praštěná, úplný mimoň, když tu stojí nahá a obyčejně s ním klábosí, jako by právě neměli sex tak divoký a bezhlavý, že pak potřebovali první pomoc.

Lhala by sama sobě, kdyby řekla, že by si to nechtěla zopakovat.

„Zlobíš se?” zeptal se.

Nebyla si jistá, co by měla cítit.

Rozuzlil její paže z překřížené polohy, kterými si chránila hruď. Vzal ji za ruce a propletl si prsty s jejími.

„Vlastně ani nevím, proč jsem si ho nechal. Ani jsem nevěděl, že ho mám. Objevil jsem ho před pár týdny zasunuté vzadu v mém sejfu.”

Po kůži jí projelo zachvění, rozechvělé očekáváním. „Díval… ses?”

Přikývl.

Oh. To. Snad. Ne.

Jenom pár vět o videu ho opět vzrušovalo. Viděla jeho erekci. Pocítila teplý, neurčitý záchvěv. Začínal v hlavě a pomalu, beze spěchu pokračoval dolů až k prstům na nohou.

Stěží věřila svým uším, když se slyšela, jak se ptá dál. Něco s ní nebylo v pořádku. „Co jsi dělal pak?”

Úsměv mu zvedl koutky úst. „Jsi si jistá, že to chceš slyšet?”

Chtěla a nechtěla. Ale víc chtěla, i když to bylo trochu zvrácené a perverzní. Přikývla.

„Díval jsem se…” Rukama jí kroužil po bocích a přitáhl si ji blíž. „Pak jsem šel do svého pokoje…” Naklonil se k ní a jemně ji kousnul do krku, pak do ramene. „Svléknul jsem se…” Na uchu cítila jeho horký dech a polévalo ji střídavě horko a zima –

„A pak jsem si dal dlouhou, studenou sprchu.”

Rozpaky jí zabarvily tváře do červena. Zabořila mu obličej do ramene. „To bylo ubohé.”

Zasmál se. „Ale dostal jsem tě.”

Chvíli se opájela jeho vůní a prociťovala, jak se jejich těla k sobě tisknou. Všechny křivky a údolí do sebe zapadaly jako puzzle. Bylo to jako kdysi. Tak… samozřejmé.

A taky bylo všechno špatně.

„Co to provádíme, Dillone?” Podívala se na něj. „Jsme rozvedení.”

„Co jsem slyšel, neexistuje žádný zákon, který by zakazoval rozvedeným manželům spolu spát.” Zasunul jí pramínek vlasů za ucho. Bylo to jednoduché, láskyplné gesto zalíbení. Taková lidé používají, když jsou dlouho spolu. A přesně tak se spolu cítili. Jako by nežili odděleně celých deset let. Jako by uplynul jenom týden nebo dva a navázali tam, kde přestali.

Jenom moudřeji.

„Jak se mají tvá záda?”

Záda? Jaká záda? Cítila kolem sebe ovinuté jeho paže a přitisknuté teplé tělo. Na záda si ani nevzpomněla. „O hodně lépe.”

„Asi jsme to přehnali.”

„Trošku.”

„Vždy jsem byl pyšný na svou výdrž, ale ty jsi mě dostala za pár vteřin,” přiznal se. „Do dnešního večera to ještě nikdo nedokázal.”

„Nelžeš?” Vzala ho za ruce a vytáhla ho couvajíc ze dveří. „Tak bychom měli jít do ložnice a zkusit, jestli to dokážu ještě jednou.”

Ivy fascinovalo, jak se některé věci nemění. S Dil-lonem snadno spadli do starých kolejí. Milovali se, chvilku si povídali, a pak se opět milovali. Tak to šlo až do šerého, zamlženého jitra, které přivolaly paprsky slunce plížící se nad ránem do pokoje.

Bylo to strach nahánějící a zároveň uklidňující. Znát někoho tak dobře, ale přece jenom ne úplně. Vědět, že i kdyby to bylo sebekrásnější, musí si všechno vzít teď. Nečekala je žádná budoucnost.

Leželi stulení ve tmě pod přikrývkami a dívali se na sebe. Paže a nohy měli propletené, jako by nemohli snést pomyšlení, že by se nedotýkali. Aby si nebyli tak nablízku. Aby se nedívali jeden druhému do očí.

Možná to bylo proto, že oba věděli, že až tento týden skončí, už se to nikdy nezopakuje.

„Proč ses znovu neoženil?” zeptala se Dillona.

Pokrčil rameny. „Jednou bohatě stačilo. A co ty?”

„Asi jsem nepotkala nikoho, koho bych měla dost ráda, abych si ho vzala.”

„Vždy sis dávala pozor, abys nedávala závazné sliby,” poznamenal, ale Ivy podle jeho úsměvu usoudila, že ji škádlí.

„Kolikrát jsem tě musel žádat, než jsi mi konečně řekla ano?”

„Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že s tím nikdy nepřestaneš, dokud neuslyšíš ano. Na první schůzce jsem byla pěkně nervózní. Bála jsem se, že si se mnou chceš jenom užít. Ale choval ses jako dokonalý džentlmen.”

„Málem mě to zabilo. Moc jsem tě chtěl.” Usmál se a potřásl hlavou. „Byly to nejdelší tři měsíce mého života.”

„Nikdy jsem ti to neřekla, ale byl jsi můj první.” „Myslel jsem si to.”

„Nikdy jsi nic neříkal.”

„Usoudil jsem, že kdybys mi to chtěla říct, tak bys mi to řekla.”

„Už od počátku jsme spolu nemluvili, že? Nedokázali jsme být upřímní. Možná jsme jen nevěděli, jak se to dělá.”

„No, nakonec jsme na to přišli,” odvětil.

„Jo, o deset let později.”

„A co?”

„Prosím?”

„Je už pozdě?”

Nemohl to brát vážně. Nadzvedla se a opřela se o loket. „Víš, že po tomto týdnu vše skončí. Nemůžeme spolu překročit práh této ložnice. Kdyby se to dostalo ven, znamenalo by to konec mojí kariéry. Mého psaní, mé praxe. Všechno bych ztratila.”

Povzdechl si a otočil se na záda. „Moc ti na tom záleží, že?”

„Kromě toho by mě moje máma vydědila, kdybychom se znovu dali dohromady.”

Ušklíbl se. „Nikdy mě neměla moc ráda.”

„A jak by se tvářila tvoje matka, kdybys mě přivedl domů na večeři?”

„Asi by dostala… mrtvici nebo infarkt.”

Přitulila se k němu a položila mu hlavu na hruď. Dívala se, jak ji objímá paží. Jak mohla tak dlouho vydržet bez mužského objetí? Když se vrátí do Států, musí si někdy vyjít na rande. Musí začít žít, a ne se jenom dívat, jak jí protéká život mezi prsty. „Ještě budeme spolu do neděle. Tři dny. Tak si užijme, pokud můžeme.”

„To zní jako plán.”

Byl to dobrý plán. Tak proč ze sebe nemůže setřást nepříjemné tušení, že tři dny s Dillonem jí nebudou zdaleka stačit?

Ivy vzbudilo z hlubokého spánku hlasité, naléhavé bušení na dveře. Pokusila se otevřít oči, ale do očí se jí zařezalo jasné denní světlo.

Kolik je hodin?

Zašilhala na hodiny. Spali celkem tři a půl hodiny. Bušení přestalo a okamžitě začalo nanovo. Vedle ní zamumlal Dillon a přikryl si hlavu polštářem.

Šťouchla do něj. „Někdo klepe na dveře.”

„Neříkej,” ozval se přitlumeně nakřáplým hlasem. Nikdy nebyl raní ptáče. Dnes šli spát až po sedmé ráno, takže teď měli hlubokou půlnoc. „Odejdou.”

Neodešli. Někdo zabouchal ještě silněji, a pak se ozval Daleův hlas: „Dillone, vstávej! Je to naléhavé!”

Dillon zamručel a utrousil kletbu. Odhodil peřinu a vykutálel se z postele. Nahý a krásný. Nemohla si přát lepší přehlídku. Za plného denního světla.

Dívala se, jak popadl župan, strčil ruce do rukávů, a pak šel těžkým krokem ke dveřím. Prudce je otevřel a vyštěkl stále nakřáplým hlasem: „Co je?”

„Neviděl jsi Blakea a Deidre?”

„Samozřejmě, že ne. Právě jste mě vzbudili.”

„Dobrá, tady nejsou,” poznamenal Dale. „Nikdo neví, kam se poděli.”

„A ty si myslíš, že jsou v mém pokoji? Vybral jsi si špatný čas, abys předstíral, že ti bratr chybí. Možná se šli ven nasnídat.”

„Asi ne. Odjeli včera odpoledne a ještě se nevrátili.”

Ivy se okamžitě probrala a posadila se.

„Jsi si jistý, že se tu neobjevili?” zeptal se Dillon zachmuřeně. Ospalost byla ta tam a už se plně soustředil na problém.

„Pronajaté auto bylo celou noc pryč a v jejich posteli nikdo nespal.”

Ivy sevřela úzkost. Deidre na tom byla včerejší večer dost špatně. Měla se jít na ni podívat. Měla se ujistit, že jí nic nechybí.

Co když se opět zhroutila? Co když je někde v nemocnici?

„Myslel jsem si, že by Ivy mohla vědět, kde jsou,” ozval se Dale. „Ale ani ji nemůžu nikde najít.”

„Neviděl jsem ji,” lhal Dillon.

Něco se pokazilo. Deidre by se jen tak nevypařila. Určitě by někomu řekla, kam jde.

Ivy se zabalila do prostěradla a postavila se vedle Dillona. „Zkoušel jsi jí volat na mobil?”

Téměř ji pobavilo, jak Dale překvapením otevřel ústa a vyvaleně se díval jednou na Dillona a pak na ni.

„Oh, tady jsi, Ivy,” podotkl Dillon a zatvářil se překvapeně, že ji vidí. „Jak ses sem dostala?”

Přísně se na něj podívala a pak se obrátila na Dalea. „Zkoušel jsi jim volat na mobily? Deidre nosí svůj telefon pořád u sebe zapnutý a nabitý. Má takovou fobii.”

„Pokoušel jsem se, ale akorát jsem se dovolal do hlasové schránky.”

„Volal jsi rodičům?” zeptal se Dillon.

Potřásl odmítavě hlavou. „Nechci, aby si dělali zbytečné starosti.”

„Něco není v pořádku,” zamumlala Ivy.

„Znáš mého bratra. Dnes mají přiletět rodiče. Blake by nikdy neutekl.”

„Dej nám pět minut, oblečeme se,” požádal Dillon. „Pak se rozhodneme, co uděláme.”

„Můžeme udělat jedinou věc – zavolat policii,” oznámil všem Dillon o hodinu a půl později.

Zavolali všem lidem, u kterých by se Blake a Deidre mohli zdržovat. Kamarádům, rodině i spolupracovníkům. Zavolali do místní nemocnice, jestli někteří pacienti na příjmu neodpovídají jejich popisu. Dívali se na CNN, jestli se někde nestala nehoda nebo se neobjevili neidentifikovaní turisti. Obrátili se na všechny zdroje, ale s nulovým výsledkem.

Deidre a Blake zmizeli z povrchu zemského.

„Neměli bychom rychle podléhat panice,” uklidňovala je jedna z dvojčat. Dillon je ještě stále nedokázal rozeznat.

„Ano,” přitakala druhá. „Určitě jsou v pořádku.”

Všichni si dělali starosti, ale tyhle dvě se tvářily otráveně. Možná proto, že nebyly středem pozornosti.

Ivy se obávala nejhoršího. Nedokázala v klidu posedět. Dillon ji přesvědčil, aby si sedla a uklidnila se, ale za minutu nebo dvě už byla na nohou a vyhlížela z okna, jestli nepřijíždí auto. Kontrolovala mobil, jestli nemá nepřijatý hovor, i když ho nepustila z ruky.

„Asi bychom měli zavolat,” řekl Dave a Calvin souhlasně přikývnul.

Dillon otevřel telefon, aby vytočil číslo, když uslyšeli na příjezdové cestě zvuk motoru.

Ivy se přilepila na okno. „Jsou zpátky!”

Dillona zalila náhlá a prudká úleva. Sklapnul mobil a zastrčil ho zpátky do koženého pouzdra. Blake bude muset mít velmi dobrou výmluvu, proč je vyděsili k smrti.

Dvojče číslo jedna se připojilo k Ivy u okna a vykouklo ven. „Podívej, říkala jsem, že jim nic není.”

Ivy se k ní otočila a propíchla ji pohledem. Takovým, který by Dillona určitě vyděsil, kdyby byl určen jemu.

„Jenom ztratila nervy,” rozhořčeně prohlásilo dvojče číslo dvě. „Myslí si snad, že my tady toužíme trčet?”

Ne, Dillon se domníval, že dávaly ostentativně najevo, jak jsou zde proti své vůli.

Ivy neřekla ani slovo, ale viděl, jak v ní stoupá vztek. Na tvářích jí vyskákaly červené skvrny a zatínala pěsti. Nohou klepala do koberce. Zlé znamení. Kdyby ty dvě věděly, co je pro ně dobré, rychle by se někam uklidily. Zejména, když jedna stála v dosahu Iviných pěstí. Věděl ze zkušenosti, kdy čekat výbuch. A právě teď by za bezpečí dvojčat nedal ani pěťák.

„To stačilo, Heather,” uzemnil ji Dale.

Takže nakonec mají jména. Podívejme se. Zapamatoval si jenom Jů a Hele.

„Proč se na mě utrhuješ?” bránila se Heather. „Já problémy nedělám. Měl jsi vidět, jak včera večer vyváděla.”

„To můžu potvrdit,” přisadilo si dvojče číslo jedna. „Není to naše vina, že je tak tlustá a nevejde se do svatebních šatů.”

Poslední slovo jí ještě nevyšlo celé z úst a už k nim letěla Ivina pěst. Dillon v poslední vteřině prozíravě ustoupil. Jedna rychlá, solidní facka, a dvojče číslo jedna se poroučelo k zemi s dlaní přitisknutou na tvář.

Všichni kolem ztuhli. Dokonce ani Heather se nezmohla na žádný komentář. Možná nechtěla být další na řadě.

Pak se rozletěly dveře a dovnitř vpadla Deidre s Blakem v zádech. „Ahoj všichni! Jsme zpátky!”

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Objevil se ve vašem životě muž a naléhá, aby jste si ho vzala? Zvažte to. Tři ze čtyř žen udělají v dalším vztahu stejnou chybu.

– výňatek z Průvodce rozvodem moderní ženy (a radost ze života bez partnera)

Uprchli!

Příhoda se svatebními šaty byla poslední kapkou a pohár přetekl. Když se Deidre dala dohromady, řekla Blakeovi, že pokud neodjedou, pokud Blake neudělá podstatné změny, tak svatbu zruší. Naštěstí měl Blake dost rozumu, aby si uvědomil, o co by přišel, kdyby ztratil Deidre. Měl ji moc rád.

Kdyby Ivy neměla Deidre tolik ráda, naplácala by jí, že je tak vyděsili. Ale kdyby byla ve stejné situaci, udělala by to samé. Alespoň věděla, že se vše v dobré obrátilo. Deidre a Blake to dokážou. Budou spolu šťastní. Aspoň někomu manželství vyjde.

Ach, kdyby mohla v to samé věřit i ve svém životě.

„Nemusela jsi čekat, až dorazíme,” řekla Deidre, podala Ivy nový pytlík ledu a vzala si od ní rozpuštěný. „Mohla jsi ji sejmout už dávno.”

Ivy si položila led na napuchlé, zčervenalé kotní

ky prstů. „Neměla jsem v plánu ji udeřit. Prostě se to stalo.”

Stěží si pamatovala, co udělala. Jednu chvíli stála u okna a druhou už Jů ležela na zemi a Ivyina pravačka byla v jednom ohni. Nikdy v životě nikoho neudeřila. Odehrál se náhlý a nečekaný výbuch a naštěstí se nikomu nic vážného nestalo.

Když se Jů vzpamatovala ze šoku, začala kvílet a vyhrožovala, že zavolá svému advokátovi a Ivy to vyjde pěkně draho. Nakonec se všichni čtyři sbalili, nasedli do auta a odjeli. Od té chvíle nastal v celém domě požehnaný klid a ticho.

„Jak se má tvoje ruka, Sladká záře?” zeptal se Dillon. Seděl v křesle naproti Ivy a na obličeji mu kraloval potrhlý úsměv. Všechno si užíval.

„Asi ukončím kariéru boxera.”

„Zdá se mi to, nebo spolu vycházíte lépe?” sondovala Deidre a dívala se z jednoho na druhého.

„Dalo by se říct, že jsme si vše vyříkali,” nadhodila Ivy.

„To jsem ráda. Aspoň k něčemu byl tento výlet dobrý. Jinak to byla samá katastrofa.”

„Mluvila jsi s Blakeovými rodiči?”

„Zavolali jsme jim už z auta. Zastihli jsme je, když odjížděli na letiště.”

„Jsem ostuda své rodiny,” poznamenal smutně Blake. „Asi mě vyhodí z práce. A z domu.”

„Jste s tím smířeni?” zeptala se Ivy.

Pokrčil rameny a posadil se na gauč vedle své nové ženy. Usmála se na něj. „Odpustí ti.”

„Můžu pro tebe něco udělat?” nabídl Dillon Blakeovi.

„Teď ne,” zavrtěl Blake hlavou.

„Říkal jsem to už dávno a znovu to zopakuji. Jsi velice schopný. Pokud bys potřeboval práci, v mé společnosti jsi vždy vítán.”

„Musím si to rozmyslet.” Blake se podíval na Deidre a usmál se. „Teď si chci užívat, že jsem novomanželem.”

„Rozhodli jsme se, že odjedeme na svatební cestu dřív,” oznámila Deidre. „Pojedeme podél pobřeží, a pak se vrátíme, abychom v sobotu večer chytili loď. Oba můžete zůstat v domě až do konce týdne, jak je libo.” Krátce a významně se na Ivy usmála.

Ivy stěží potlačila nemravné vzrušení, které se dralo na povrch. Podívala se na Dillona a viděla, že vyvíjí velké úsilí, aby se neusmál. Nepochybovala, že myslí na to samé.

Tři dny sami, ve velkém domě, jenom oni dva.

Nic lepšího se nemohlo přihodit.

Najednou byla neděle.

Dillon si neuměl představit, že by se mohli rozloučit po třech dnech, kdy každou hodinu strávili spolu. Spící nebo bdící.

Pomáhal jí odnést zavazadla do limuzíny, která ji měla odvézt na letiště – jeho let odlétal až o několik hodin později. Nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že udělal něco opravdu hloupého.

Opět se do Ivy zamiloval.

A Ivy své postavení vysvětlila velice jasně. V jejím životě je kariéra na prvním místě a je teď nejdůležitější. Pracovala příliš dlouho a těžce, než aby ji teď vyhodila oknem kvůli muži, kterému nevěřila na sto procent.

Neřekla to právě těmito slovy, ale věděl, že si to myslela.

Jak ironické. Před deseti lety byla připravená se usadit a začít s ním nový život, ale on se chtěl jen bavit. Užívat si. Teď, když byl konečně připraven zpomalit a být s ní, šla za lepšími a většími lákadly světa.

Kdyby byla v ohrožení jeho kariéra, nebyl si jistý, jestli by neudělal to samé.

Měli se upřímně rádi. Ale načasování jim absolutně nevyšlo. Ale ani po dlouhých úvahách a přemítání se necítil lépe.

Řidič položil tašky do kufru a Dillon otevřel Ivy dveře. „Tento týden se mi líbil.”

Položila kabelku na sedadlo a otočila se k němu. Mezi nimi zůstali dveře auta. „Mně taky. Přemýšlím, jestli Dale někomu řekl, že nás viděl spolu.”

„Pochybuju. I kdyby s tím kdokoli vyšel na veřejnost, popřu to. Tvoje kariéra je v bezpečí.”

„Děkuji,” odpověděla. Ale místo očekávané úlevy by přísahal, že slyšel v jejím hlase zklamání.

Řidič nastoupil a nastartoval motor.

„Musíme se rozloučit,” ozvala se.

Dillon přikývl. „Asi ano.”

Pevně rukou svíral okénko auta, aby se jí nedotkl Věděl, že kdyby ji k sobě opět přivinul, možná by ji nedokázal nechat odejít. Byla by to chyba.

Jejich vztah nefungoval poprvé a nemají žádnou záruku, že by na tom teď byli lépe. Měli velkou šanci, že by skončili stejně jako před deseti lety. Rozvedení, zahořklí a ve vzájemné nenávisti. Tentokrát se alespoň rozcházejí jako přátelé.

Ivy má svůj život a on svůj a nejlepší bude, když to tak i zůstane.

„Šťastnou cestu.”

„Měj se dobře.” Zvedla se na špičky a zlehka ho políbila na tvář. Pak se otočila a nastoupila do limuzíny. Stál a díval se, jak limuzína odjíždí po příjezdové cestě a mizí za rohem.

Už to bylo podruhé, co se díval, jak mu ta žena mizí ze života.

Ivy měla dva velké problémy.

Problém číslo jedna byl, že si byla naprosto jistá koncem své kariéry. Právě teď.

Sedm dní seděla u psacího stolu, zírala do obrazovky počítače, až jí oči zčervenaly únavou a vypětím. Prsty jí obvykle pobíhaly po klávesnici bez odpočinku, ale teď jí ruce ležely povadle a bez užitku v klíně.

Sedm dní, a nenapsala ani jedno slovo.

Všechno, co jí kdysi bylo jasné, samozřejmé a logické, teď nedávalo smysl. Kouzlo bylo pryč. Vysvětlení bylo nabíledni. Byla podvodnice. Šarlatán. Dala milionům lehkověrných, naivních žen mizerné rady.

Cítila se ponížená a v rozpacích při zjištění, že vše, čemu věřila, vše, co věděla o svém životě, byla lež. Anebo přinejmenším si vše špatně vyložila. Byla to křivda, kterou musela napravit. Bála se, že ji kousek po kousku zničí a nezůstane stát kámen na kameni. Bohužel neměla ani zdání, jak opět slepit svůj život do smysluplného příběhu. Neměla ani potuchy, co by měla dělat.

Což ji přivádělo k problému číslo dva. Dillon. Chyběl jí.

Chyběl jí, jako předtím nikdo v životě. První rozchod ji sice bolel, ale cítila také úlevu. Boje, zlomené srdce – vše bylo pryč. Tentokrát cítila jenom bolest a ztrátu. Hlubokou, ostrou bolest v hrudi, jako by jí někdo vyrval srdce z hrudi, rozsekal, ledabyle sešil a strčil zpátky na nesprávné místo.

Když Dillona políbila na rozloučenou a limuzína

vyrazila k letišti, za tři sekundy věděla, že ho miluje.

Stejně jako poprvé, ale nějakým jiným způsobem. Jejich vztah byl kdysi vzrušující, komplikovaný a prchavý. Vzňal se a hořel rychle. Ale teď k němu cítila něco zralého a nenáročného. Jednoduchého v celé své celistvosti. A hlubšího, než si kdy dokázala představit.

Prošli si celým kolečkem, prvním rozchodem dozráli a druhým setkáním se jejich osudy opět propletly. Konečně se našli. S jistotou, z hloubi své duše věděla, že by spolu dokázali žít a byli by oba šťastní.

Nejmíň desetkrát otevřela ústa, aby přikázala řidiči obrátit vůz a odvézt ji zpátky. Ale byla příliš zbabělá. Jak by si mohla vědomě zničit kariéru? Přiznat před miliony čtenářů, že se mýlila? A může to udělat?

Ale nejvíc se bála, že by ji mohl odmítnout. Co když ji nemiluje tak, jak ona miluje jeho?

Jaká patetická omluva pro silnou a nezávislou ženu, jakou se stala.

Ale už měla po krk této role. Musela si přiznat, že to bylo vlastně všechno. Role. Hra. Když ze sebe stáhla všechny slupky a dostala se až k jádru, ke svému skutečnému já, byla pořád tou samou starou Ivy. Snad jen o trošku moudřejší.

Všechny úvahy se scvrkly na jedinou otázku. Musela jednou a provždy rozhodnout, jestli by byla radši úspěšná nebo šťastná. Okamžitě dostala odpověď. Určitě šťastná.

Nebylo to tak těžké.

A kdo ví, možná by jednoho dne mohla dokázat obojí. Ale teď jedno po druhém. Nejdřív si musí promluvit s Dillonem.

Byl to risk. Bylo možné, že jí nebude chtít dát druhou šanci. Možná už nebude chtít pokračovat. Ale věděla, že s touto možností musí počítat. Musí riskovat.

Oh, skutečně se to chystá udělat?

Natáhla se pro telefon a ruce se jí třásly nadějí a očekáváním. Nic v životě ji tak neděsilo. Ale cítila, že musí.

Jakmile se rukou dotkla sluchátka, zjistila, že nemá jeho číslo. Mohla zavolat spojovatelce, ale měla vážné pochybnosti, že by ji poslouchal.

Ale věděla, kde bydlí.

A když už se před ním chystala plazit, aspoň mu dopřeje uspokojení, že uvidí její obličej.

Odtlačila se od stolu. Půjde do jeho domu s nadějí, že se dostane za první bránu. I kdyby to znamenalo, že se srazí s jeho příšernou matkou. Paní Marshallová, jak ji Ivy musela oslovovat, si bude muset opět zvyknout na Ivyinu přítomnost. A Ivyina matka taky. Musí přijmout, že se Dillon změnil. A pokud ne, pokud ustrne ve víře, že Ivy dělá chybu, bude se Ivy muset naučit stanovit své hranice. Už to měla umět dávno.

Kdo ví, třeba je obměkčí páreček vnoučátek, které by mohly rozmazlovat. Teď se jí zdálo, že je možné všechno.

Vzala klíče ze stolku ve vstupní hale a obula si boty přichystané u vchodových dveří. Třásly se jí ruce a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Ale byla pevně rozhodnuta zkusit štěstí.

Vzala za kliku, prudce otevřela dveře a – ahoj! -málem nabourala do muže stojícího těsně za dveřmi.

Chvilku trvalo, než jí došlo, kdo to je. „Dillone?”

Stál v chodbě před jejím bytem se zvednutou pěstí, jako by chtěl někoho knokautovat, a vypadal stejně překvapeně jako Ivy. Na tváři mu rašilo několikadenní tmavé, pichlavé strniště a zmačkané šaty žadonily o vyžehlení. Rozcuchané vlasy rámovaly strhaný obličej, a když zvedl sluneční brýle, ukázal červené a unavené oči.

Oh, vypadá stejně špatně jak se cítí Ivy. Z nějakého důvodu ji to uklidnilo.

Neřekl ani slovo. Jen ji uchopil za paže a prudce ji k sobě přitiskl. Rty našel její ústa a žádostivě se k nim přisál. Strništěm ji poškrábal na bradě a zatnul prsty hluboko do jejích paží. Chutnal jako káva a sex, voněl známou hřejivou vůní. Její tělo se odporoučelo a slyšela, jak klíče dopadly na podlahu.

Polibek byl spalující a rychlý jako lesní požár. Dillon způsobil, že Ivy ztratila hlavu a dostala závrať. Zůstala dezorientovaně stát a opírala se o rám dveří, aby neupadla.

Aaach.

Pokud jí chtěl vzít půdu pod nohami, tak se mu to skvěle dařilo. Zvedl klíče z podlahy. „Máš někam namířeno?”

„Věř tomu nebo ne, ale právě jsem se chystala k tobě,” odpověděla a tázavě se na něj podívala. „Musíme být naladěni na stejnou vlnovou délku.”

„Neříkej. Chtěla si jít za mnou?” Prohlídl si ji od hlavy po paty a svraštil obočí. „Takhle?”

Jak? Podívala se na sebe a rozesmála se. Pořád měla na sobě široké kalhoty od pyžama a obnošené tričko, ve kterém v noci spala. Každý sandál byl z jiného páru. Přemítala, jestli se vůbec učesala. Neměla u sebe ani kabelku, takže jí určitě chyběl řidičský průkaz. Kdyby ji kontrolovali policisti, mysleli by si, že utekla z blázince.

„Asi jsem se zapomněla obléknout.”

„Musíme si promluvit,” zavrčel. To nebyla žádost. To byl rozkaz.

„Dobrá, promluvíme si.”

„Můžu dovnitř? Když už se chci před tebou plazit, nebudu dělat tvým sousedům divadlo.” Plazit?

Dillon porušil zákon. Vždy se řídil heslem: rozděl a panuj. Ale Dillon se nikdy neplazil.

Nečekal na odpověď a typickým dillonovským stylem se vnutil dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Udělej si pohodlí,” zamumlala, trošičku rozladěná.

„Takže máme tady jednu záležitost,” prohlásil tónem Pána vesmíru. „Nedovolím ti, abys mě zase odmítla.”

Takže takhle si představuje plazení? Znovu jí rozkazuje?

Překřížila si ruce před hrudí a bojovně vystrčila bradu. „Nedovolíš?”

Vzdorovitě odpověděl: „Ne.” „Můžu k tomu něco říct?”

„Ne. Miluju tě a ty miluješ mě. I když jsi příliš tvrdohlavá, než aby sis to přiznala.”

Oh, byla nebo nebyla? Hernajs, proč se k němu tedy asi chystala? Aby mu řekla, že ho nemiluje?

„Pro tvou informaci, miluju tě. I když někdy nastane chvíle, jako právě teď, kdy přemýšlím, proč vlastně?”

„Výborně. Takže nebudeš protestovat, když se za mě vdáš.”

Po páteři jí proběhlo rozechvělé vzrušení. Chce si ji vzít. „Pokud to je žádost o ruku, měl by ses zamyslet nad formou.”

„Chceš, abych si před tebou klekl? Dobrá.” Klekl si na koleno jako středověký rytíř. „Co teď?”

„Už je to lepší.” A blíž k plazení, jak sliboval.

Podíval se jí do očí a řekl: „Vezmi si mě.”

Další požadavek. Pro lásku boží, mohl by se aspoň na vteřinu přestat tvářit jako frajer?

„A co moje práce? Moje kariéra? Když se vezmeme, profesionálně mě to zruinuje. Sám jsi říkal, že to po mně nemůžeš žádat.”

Jeho domýšlivost neznala mezí. „Omyl. Žádám tě o to.”

Ne, nežádal. On jí říkal, co má dělat. Jako vždy. Ale věděla, kolik sil ho stálo polknout pýchu a přijít k jejím dveřím. Tentokrát ho nebrala tak vážně. Byl to prostě Dillon a nečekala, že se změní. Milovala ho bez příkras. Tentokrát vstoupí do manželství s otevřenýma očima.

Ale nejdřív se ještě chvilku pobaví na jeho účet. „A když řeknu ne?”

„Neřekneš.”

„Ale co když ano?”

Popuzeně vydechl. „Zeptám se znovu. A znovu. A budu se ptát tak dlouho, až řekneš ano.”

Šance na normální požádání o ruku se rozplývaly v nedohlednu. „Dobrá tedy, zdá se, že nemám na výběr. Asi musím říct ano.”

Zvedl se na nohy a přitáhl ji k sobě jemněji než předtím. Opět ji políbil. Trvalo to déle. Líbal ji jemně a něžně. Dlaněmi objal její obličej a pomalu otíral rty o její ústa. Slyšela ho, jak si povzdechl. Třásl se uspokojením a úlevou.

Polibek se zvolna vytrácel a jeho rty zůstávaly nad jejími ústy. Otevřela oči a podívala se na něj. Šťastně se usmíval.

„Možná to bude komplikované,” varovala ho.

Jenom pokrčil rameny. „Poradíme si.”

„Naše matky -”

„- zvyknou si,” dokončil větu za ni. Podíval se jí přes rameno na konec chodby. „Na konci je ložnice?”

„Chci děti,” upozornila ho.

„Výborně.” Sklonil hlavu a jemně ji kousl do krku. Po kůži jí proběhla další vlna zachvění.

„Myslím to vážně, Dillone.”

„Já taky.” Olízl jí ucho a jemně ho zuby okusoval. V podbřišku se jí vzňala touha a zaplavila ramena, nohy a hlavu.

„Chci nejmíň dvě,” upřesnila zadýchaným hlasem. „A čím dřív, tím lépe, než budu moc stará.”

„Dobrý nápad.” Tlačil ji pozpátku na konec chodby. Dlaněmi ji hladil po zádech a zároveň vytahoval tričko z kalhot. „Mohli bychom začít rovnou hned,” navrhl.

Asi nešla dost rychle, protože ji popadl do náruče a zbytek cesty jí odnesl.

Na první pokus našel ložnici a rameny strčil do dveří. Pak ji hodil na postel a dopadl vedle ní. Nevrhl se na ni, jak očekávala, jen se na ni díval a usmíval se.

„Všechno se obrací v dobré.” Políbil ji na čelo a pak na špičku nosu. „Všechno bude dobré.”

„Ano,” souhlasila. Oběhli celé kolečko a skončili

přesně v správném bodě. Nenamlouvala si, že to bude snadné. Oba byli tvrdohlaví jako berani. Ale tentokrát mají na své straně zralost svého věku.

„Dá nám to hodně práce,” řekla a Dillon vážně přikývl.

„Já vím.”

„Musíme spolu otevřeně mluvit, jinak skončíme stejně jako před deseti lety.”

„Rozumím.”

„Já jen nemůžu -”

Umlčel ji polibkem. Dlouhým, pomalým, hlubokým polibkem, který rozpouští všechny námitky.

Než skončil, úplně se jí rozpustil mozek a nedokázala víc přemýšlet. „Co jsem to říkala?”

„Ivy, nemusíš si dělat starosti. Uděláme, co je potřeba. Dáme tomu, co můžeme.” Bloudil po jejím obličeji očima plnýma lásky, zalíbení a úcty. „Nechal jsem tě dvakrát odejít. Tuto chybu už nikdy nezopakuju.”